ECLI:CZ:US:2008:3.US.2013.08.1
sp. zn. III. ÚS 2013/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., právně zastoupeného Mgr. Janem Horáčkem, advokátem AK se sídlem Palackého 46, 750 02 Přerov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 2008 č. j. 32 Odo 1675/2006-147, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. srpna 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. září 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 21. května 2008 č. j. 32 Odo 1675/2006-147, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 383/2004.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2008 č. j. 32 Odo 1675/2006-147 bylo dle ust. §104 odst. 2 a ust. §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. března 2006 č. j. 40 Co 1628/2005-82, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 17. srpna 2005 č. j. 12 C 383/2004-53 v napadených výrocích, jimiž soud uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci JUDr. P. R. částku 74 942,30 Kč s 2,5% úrokem z prodlení.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel nebyl zastoupen advokátem, jeho žádosti o ustanovení advokáta nebylo soudem vyhověno (viz usnesení soudu prvního stupně na čl. 115 spisu) a z obsahu spisu nevyplývalo, že by sám měl právnické vzdělání, a proto byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. října 2006 č. j. 12 C 383/2004-119, doručeným (viz doručenka č. l. 119) dne 23. října 2006 vyzván, aby si pro podání dovolání v souzené věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, a to s upozorněním, že pokud ve stanovené lhůtě nebude soudu předložena plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, bude dovolací řízení zastaveno. Dovolatel na tuto výzvu reagoval tak, že předložil soudu podání označené jako "dovolání" (č. l. 122 spisu), v němž rozvedl jím dříve podané dovolání, v jehož záhlaví i závěru je žalovaný označen svým jménem, příjmením a bydlištěm, v jeho textu je jako příloha uvedena plná moc právního zástupce, přičemž v závěru podání je připojen podpis žalovaného. Na č. l. 121 spisu byla založena procesní plná moc ze dne 24. října 2006, kterou žalovaný udělil advokátu JUDr. J. M. Nejvyšší soud poukázal na to, že je-li dovolatelem - jako v projednávané věci - fyzická osoba, musí být (nemá-li právnické vzdělání) zastoupena advokátem nebo notářem, jimiž musí být dovolání i sepsáno [ust. §241 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 o. s. ř.]. Nejvyšší soud dále uvedl, že požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta nebo notáře. Součástí povinného zastoupení je ve smyslu ust. §241 odst. 2 o. s. ř. též to, že dovolání musí být tímto zástupcem (advokátem nebo notářem) sepsáno a dále též podepsáno (ust. §42 odst. 4 o. s. ř.). Zvolí-li si dovolatel advokáta (notáře) až poté, co sám podal dovolání, je nezbytné ke splnění požadavku nuceného zastoupení vyplývajícího z §241 odst. 1 o. s. ř., aby zmocněnec dovolatele (advokát nebo notář) již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním nebo aby alespoň písemně nebo ústně do protokolu sdělil soudu, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje; nestane-li se tak, nebylo požadavku povinného zastoupení vyhověno. A k této situaci došlo i v posuzované věci.
Z plné moci na č. l. 121 spisu sice vyplývá, že si žalovaný zřejmě po podání dovolání zvolil zástupcem advokáta JUDr. J. M., nicméně tento jeho zástupce již učiněné dovolání žalovaného (č. l. 89 spisu) nenahradil, ani nedoplnil vlastním podáním a ani případně soudu nesdělil, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje. Požadavek zákona na povinné zastoupení dovolatele nebyl naplněn tím, že žalovaný předložil soudu další jím sepsané a podepsané dovolání (č. l. 122 spisu), byť v něm uvedl a současně i připojil jako přílohu již uvedenou plnou moc. Ostatně i advokát JUDr. J. M. žalovaného upozornil (viz jeho přípis ze dne 28. listopadu 2006 adresovaný žalovanému a v kopii doručený Nejvyššímu soudu dne 29. listopadu 2006) na jeho povinné zastoupení v dovolacím řízení a dále na tu skutečnost, že žalovaným podané a podepsané dovolání nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání, a proto nedojde-li k nápravě, že dovolací soud řízení zastaví. Nejvyšší soud uvedl, že povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit (srov. ust. §104 odst. 2 o. s. ř.), avšak bez jejíhož splnění nelze vydat - s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje - rozhodnutí, kterým se řízení končí. Jelikož zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle ust. §241 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ust. §241 odst. 4 o. s. ř. nebyla přes řádnou výzvu soudu prvního stupně splněna, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. §104 odst. 2 a ust. §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v průběhu dovolacího řízení, po poučení soudem prvého stupně, si zvolil právního zástupce JUDr. J. M. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dotyčný advokát měl stěžovatelovo již učiněné podání doplnit nebo nahradit vlastním podáním, nebo případně dovolacímu soudu sdělit, že se s dovolatelovým podáním ztotožňuje. Pokud k tomuto nedošlo, nesplňuje podle názoru dovolacího soudu podané dovolání zákonem stanovené podmínky a soud proto řízení zastavil. Stěžovatel považuje uvedené rozhodnutí za nesprávné a nespravedlivé. Domnívá se, že po poučení soudem prvého stupně učinil vše, co bylo v jeho silách, aby dostál zákonným podmínkám dovolacího řízení. Vyhledal pomoc advokáta, kterého požádal o zastupování v dovolacím řízení. Plnou moc advokátovi JUDr. M. podepsal dne 27. října 2006. Dne 31. října 2006 poté, co advokát nahlédl do spisu u soudu prvého stupně, s ním stěžovatel konzultoval obsah dovolání. Dne 3. listopadu 2006 advokát text dovolání odsouhlasil a požádal stěžovatele, aby dovolání podal k Okresnímu soudu v Přerově s tím, že jeho plná moc je již založena ve spise. Jeho vyjádření ze dne 28. listopadu 2006 k Nejvyššímu soudu není podle stěžovatele pravdivé. Poté, co stěžovatel ve věci zmocnil advokáta k zastupování, již soudem nebyl vyzván k opravě nebo doplnění podání. Soud stěžovatele ani nepoučil o možnosti určení advokáta prostřednictvím rozhodnutí České advokátní komory. Přesto bylo řízení Nejvyšším soudem zastaveno. Takovéto rozhodnutí o zastavení řízení je podle stěžovatele v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že stanovený postup, po poučení soudem, dodržel a Nejvyšší soud přesto řízení zastavil. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud aplikoval ust. §241 o. s. ř., které stanoví povinné zastoupení advokátem nebo notářem u dovolacího řízení, velice široce a formalisticky. Takový široký, silně pozitivistický výklad podstatně ztěžuje laické veřejnosti možnost domáhat se svých práv a oprávněných zájmů v dovolacím řízení. Postupem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení mu tak podle stěžovatelova názoru bylo upřeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup advokáta JUDr. P. R., resp. jeho substituta JUDr. Z. Š. v řízení o žalobě stěžovatele o určení vlastnictví k nemovitostem, který vedl k neúspěchu stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 191/2000. Za špatně vykonanou práci stěžovatel odmítl uhradit navýšení nákladů právního zastoupení. Odmítnutí stěžovatele uhradit náklady právního zastoupení řešil JUDr. R. podáním žaloby na stěžovatele u Okresního soudu v Přerově. Stěžovatel je toho názoru, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně posoudily žalobu JUDr. R. a odmítly se zabývat obranou stěžovatele.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který zastavil dovolací řízení, když dovodil, že přes řádnou výzvu soudu prvního stupně nebyla splněna zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle ust. §241 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud ČR vyložil a aplikoval ust. §241 o. s. ř., které stanoví povinné právní zastoupení v dovolacím řízení, příliš široce a formalisticky.
Podle ust. §241 odst. 1 věty první o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odst. 4 cit. ust. musí být dovolání sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v §21, 21a, 21b, anebo v §26a odst. 3, která má právnické vzdělání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel si po podání dovolání, resp. poté, co okresní soud nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce, zvolil zástupcem advokáta JUDr. J. M. (plná moc na č. l. 121), tento jeho zástupce již učiněné dovolání stěžovatele nenahradil, ani nedoplnil vlastním podáním a ani soudu nesdělil, že se s dovolatelem učiněným podáním ztotožňuje. Následně stěžovatel předložil soudu další jím sepsané a podepsané dovolání (č. l. 122 spisu). Přípisem ze dne 28. listopadu 2006 adresovaném stěžovateli a v kopii doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. listopadu 2006 JUDr. J. M. stěžovatele upozornil na to, že při návštěvě stěžovatele v advokátní kanceláři ho informoval o jeho vyhodnocení právní věci stěžovatele, a sdělil stěžovateli, že neshledal zákonné důvody, pro které by dovolání stěžovatele bylo přípustné, a dále stěžovatele upozornil na jeho povinné zastoupení v dovolacím řízení s tím, že stěžovatelem podané a podepsané dovolání nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání, a proto nedojde-li k nápravě, že dovolací soud řízení zastaví (č. l. 128). V přípise Nejvyššímu soudu doručeném dne 11. prosince 2006 se stěžovatel obrátil na Nejvyšší soud s žádostí, aby stěžovateli umožnil obhajobu bez právního zastoupení (č. l. 134). Dne 6. června 2007 bylo Nejvyššímu soudu doručeno další podání stěžovatele, vypracované samotným stěžovatelem, tedy bez právního zastoupení (č. l. 136).
K otázce povinného zastoupení v dovolacím řízení se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu ze dne 14. září 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto svém nálezu se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení ustanovení občanského soudního řádu upravujícího povinné právní zastoupení v dovolacím řízení, platného v době rozhodování Ústavního soudu [ust. §241 odst. 2 věty druhé o. s. ř., které znělo: "Nemá-li odvolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem nebo komerčním právníkem anebo zaměstnancem (členem) odvolatele s právnickým vzděláním, který za něj jedná."]. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že současná právní úprava občanského sporného řízení umožňuje aktivní roli účastníků řízení bez zákonem stanovené povinnosti právního zastoupení před soudem prvního a druhého stupně. Účastník vystupuje v řízení před těmito soudy samostatně, má-li za to, že to vyžaduje ochrana jeho zájmů, může se dát v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (mimo jiné advokátem na základě udělené plné moci), nebo mu za splnění zákonem stanovených podmínek může zástupce ustanovit soud. V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení. Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen s právnickým vzděláním, zastoupen advokátem. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů. Při nazírání na právní úpravu povinného zastoupení účastníka v občanském soudním řízení Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu, zakotvenému v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že povinné zastoupení advokátem v civilním řízení je institutem, který má své místo i v jiných evropských právních řádech, a i přes odlišnost jeho rozsahu se vždy vyžaduje u soudů vyšších instancí.
Od závěrů uvedených ve výše citovaném nálezu nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, i když příslušná ustanovení upravující povinné právní zastoupení v dovolacím řízení prošla drobnými změnami. Ústavní soud na uvedený nález v podrobnostech odkazuje.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel současně s podáním dovolání požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 5. června 2006 č. j. 12 C 383/2004-102 ve znění opravného usnesení ze dne 26. června 2006 č. j. 12 C 383/2004-107 soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznal. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29. srpna 2006 č. j. 40 Co 1031/2006-110 bylo napadené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 15. září 2006 č. j. 12 C 383/2004-115 bylo rozhodnuto, že stěžovateli se zástupce pro sepis dovolání a dovolací řízení neustanovuje. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal soud na ust. §30 o. s. ř., ze kterého plyne, že účastníku lze přiznat na jeho žádost zástupce, jsou-li současně splněny předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků a jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, přičemž tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Protože stěžovateli osvobození od soudních poplatků ve fázi dovolacího řízení přiznáno nebylo, nebyla splněna jedna z podmínek pro ustanovení zástupce, a ustanovení zástupce stěžovateli není podle okresního soudu možné. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. října 2006.
Podle ust. §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů (například ust. §30 odst. 2 o. s. ř.) a ani se nemůže domoci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona, má právo, aby mu Česká advokátní komora (dále jen "advokátní komora") na základě jeho včasného návrhu advokáta určila. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se se svou žádostí na advokátní komoru neobrátil.
Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. §104 odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil, když zjistil, že zákonem stanovená podmínka dovolacího řízení podle ust. §241 odst. 1, věty první o. s. ř. ve spojení s ust. §241 odst. 4 o. s. ř. nebyla přes řádnou výzvu soudu prvního stupně splněna. Uvedenému postupu Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Z obsahu doplnění ústavní stížnosti vyplývá, že ačkoli stěžovatel formálně napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, jeho další námitky obsažené v jeho doplňujícím podání směřují proti předchozím rozhodnutím obecných soudů v předmětné věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolací řízení zastaveno, těmito námitkami se Ústavní soud již zabývat nemohl. Pro úplnost je třeba uvést, že i kdyby stěžovatel v ústavní stížnosti napadl předchozí rozhodnutí obecných soudů v souzené věci, ústavní stížnost stěžovatele podaná proti těmto rozhodnutím by byla opožděná.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu