ECLI:CZ:US:2008:3.US.2023.08.1
sp. zn. III. ÚS 2023/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. I. M., zastoupené Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou se sídlem U. I. Baterie 9, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 24/2008 ze dne 5. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 14 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 20 P 5/2007, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k návrhu stěžovatelky, jako matky nezletilých Jana a Pavla M. (jedná se o pseudonymy), o úpravu poměrů nezletilých synů do rozvodu a po rozvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 20 P 5/2007 ze dne 10. 10. 2007 soud I. stupně vyhověl návrhu stěžovatelky a oba nezletilé syny svěřil do její výchovy, otci stanovil povinnost přispívat na výživu dětí stanoveným výživným a zároveň také určil rozsah styku otce s oběma syny.
Po provedeném dokazování vycházel soud I. stupně mj. ze zjištění, že vztahy mezi rodiči, kteří spolu nehospodaří a komunikují minimálně, jsou konfliktní, sami nejsou schopni se dohodnout ohledně otázek týkajících se dětí. Podle závěru znalců soudem ustanovených je pro děti prognosticky nejlepším řešením střídavá výchova. Znalci nezjistili ani u jednoho z rodičů žádné okolnosti, které by některého z nich vylučovaly z výchovy dětí. Stěžovatelka se jim jevila jako zdatnější, ovšem egocentričtější, otec jako vyzrálejší, ale méně zdatný, což způsobuje, že v zátěžových situacích reaguje neuroticky, ve vztahu k dětem však prokazuje větší míru empatie. Podle názoru vyjádřeného v posudku, který si nechala vypracovat stěžovatelka znalcem PhDr. K. H., je schůdnější variantou svěření dětí do péče matky při zachování možnosti širokého styku dětí s otcem. Soud I. stupně neakceptoval návrh otce na úpravu střídavé péče, neboť tato by měla vycházet z dohody rodičů a předpokládá jejich schopnost spolupracovat a respektovat druhého rodiče s vědomím jeho nepostradatelnosti pro vývoj dětí, toho však v daném případě rodiče schopni nejsou. Vzhledem k tomuto stavu rodinných vztahů, k věku dětí a k dosavadní péči matky o ně shledal soud I. stupně nejvhodnějším řešením svěření dětí do výchovy matky při široce stanoveném styku dětí s otcem.
K odvolání otce se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudek soudu I. stupně po doplnění dokazování ve výroku o výchově ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil tak, že obě děti svěřil do výchovy otce a matce stanovil povinnost přispívat na ně stanoveným výživným. Odvolací soud dal ve svém rozhodnutí najevo, že souhlasí se závěrem soudu I. stupně v tom, že v daném případě nepřichází v úvahu řešení podle znalců nejvhodnější tj. střídavá péče rodičů, pro níž by byly dány i materiální předpoklady (společný dům umožňující vytvoření odděleného bydlení rodičů), neboť jejímu nastolení brání nepřátelské vztahy rodičů a na překážku je také odmítavý postoj stěžovatelky a její neochota podniknout sebemenší kroky k tomu, aby střídavá výchova dětí mohla být upravena, přestože by byla pro ně žádoucí i z toho důvodu, že podle znalců se rodiče při péči o děti doplňují. Odvolací soud odhlédl od znaleckého posudku PhDr. K. H., který si pro potřeby řízení opatřila matka a který vyzněl v její prospěch. Učinil tak však za situace, kdy otec k vyšetření u tohoto znalce nebyl přizván. Tento důkaz proto soud nepovažoval za objektivní a poskytující vyčerpávající a ucelené vyšetření vztahů v rodině. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval závěry znalců v posudku soudem vyžádaném a třebaže ani jmenovaný soud neměl, jak uvedl, důvodu pochybovat o tom, že matka se o děti vždy starala dobře a že o ně zejména v útlém věku osobně pečovala ve větší míře než otec a že i dnes má dobré dispozice k výchově dětí, nemohl přehlédnout, že dle znalců má matka tendenci podceňovat roli otce v životě dětí, projevuje vůči němu despekt a že její egocentrismus může vést k tom, že jim bude bránit ve styku s otcem. Má také sklony prosazovat vlastní požadavky, i když nejsou v zájmu dětí, jak tomu nasvědčuje její postoj k úpravě střídavé výchovy nezletilých. Vzhledem k rozvedeným znaleckým závěrům dospěl odvolací soud k přesvědčení, že vhodnějším vychovatelem dětí se jeví otec, který projevuje zodpovědnější vztah k výchově dětí, má k nim vřelejší vztah než matka, má větší míru empatie a jednoznačně uznává význam matky pro další vývoj dětí. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, je otec ve výchově dětí důslednější, plně si uvědomuje skutečnost, že děti ke svému zdravému vývoji potřebují stabilitu výchovného prostředí i oba rodiče a že pro ně bude přínosem, pokud budou moci setrvat v prostředí, v němž od narození vyrůstaly, nebudou muset měnit školu a budou se moci věnovat své sportovní zálibě, kterou v místě bydliště provozují, a zachovají si i kamarádské vztahy ke svým vrstevníkům, které zde mají. Oba nezletilí jsou nyní ve věku, kdy osobnost otce začíná u nich nabývat na významu a je přirozené, že v období jejich dospívání se význam otce bude zvyšovat, zvláště při prokazatelném zájmu otce o ně. Nad těmito a dalšími okolnostmi svědčícími ve prospěch otce, které byly dále rozvedeny, nemůže podle soudu převážit fakt, že v rámci znaleckého vyšetření oba nezletilí poněkud preferovali matku, zvláště když nelze vyloučit, že jejich postoj v té době byl jí ovlivněn. V podstatě z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a oba nezletilé svěřil do výchovy otce, u něhož shledal lepší výchovné předpoklady a vyšší míru zodpovědnosti k budoucnosti dětí.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka porušení shora označených základních práv v podstatě spatřuje v tom, že soud nebral v úvahu názor nezletilých dětí, přesto že tyto jsou ve věku, kdy jsou schopny jej formulovat a mají právo se svobodně vyjadřovat, dále tím, že odhlédl od znaleckého posudku uznávaného odborníka - znalce PhDr. K. H., jehož závěry ve stížnosti rozvádí a který je důkazem jako každý jiný a je nutno k němu přihlížet. Soud podle ní také účelově konstatoval, že nekompromisně odmítla střídavou péči, což jej posléze vedlo k závěru svěřit nezletilé do výchovy otce, přitom jí nebylo umožněno vypovídat o důvodech, proč se staví ke střídavé péči odmítavě, byla na ní vyžadována pouze odpověď zda střídavá péče ano či ne. Soud také nebral v úvahu fixaci synů na její osobu ani její vyjádření, že širokému styku dětí s otcem nebude bránit a stejně tak nebral v úvahu její poukazy na násilí otce jak vůči její osobě, tak vůči dětem. Kromě opětovného výslechu účastníků soud neprovedl žádné nové důkazy a pouze nařídil pohovor dětí u orgánu sociálně právní ochrany dětí, při němž děti vyjádřily své přání zůstat s matkou, toto přání zcela pominul, stejně jako vyjádření uvedeného orgánu -doporučení svěření dětí do výchovy matky. I přes konstatování, že vztahy mezi rodiči se vyhrotily do té míry, že spolu nekomunikují, neurčil soud matce styk s dětmi, čímž porušil i její právo upravené v ustanovení §27 odst. 2 zákona o rodině a právo dětí udržovat pravidelně osobní kontakty s oběma rodiči. Soud II. stupně tak podle přesvědčení stěžovatelky nepostupoval spravedlivě, v řízení došlo k svévolné aplikaci práva a jedná se také o rozhodnutí překvapivé, tzn. rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat a které je v extrémním rozporu s provedenými a předloženými důkazy. Je toho názoru, že v předmětném řízení je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Navrhuje proto z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů zrušení napadeného rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 20 P 5/2007, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze v případě zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci Ústavním soudem, který se věcí zabýval nejprve z pohledu dodržení práva na soudní ochranu, shledán nebyl.
Na rozdíl od stěžovatelky se Ústavní soud nedomnívá, že by se odvolací soud zjištěnými skutečnostmi dostatečně nezabýval a nevypořádal se se vším, co v řízení vyšlo najevo, ani že by jeho právní závěry byly v hrubém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Svá skutková zjištění odvolací soud v rozhodnutí popsal a tato odpovídají obsahu spisu. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, proč nebral v úvahu posudek stěžovatelkou v řízení předložený, když tento nepovažoval za dostatečně objektivní proto, že při jeho zpracování nebyl vyšetřen i otec dětí, a proto jej označil za neposkytující vyčerpávající a ucelené vyšetření vztahů v rodině. Nutno také uvést, že některá tvrzení stěžovatelky, uvedená v ústavní stížnosti, neodpovídají obsahu spisu. Skutečnosti neodpovídá tvrzení stěžovatelky o tom, že jí nebylo umožněno vypovídat o důvodech, proč se staví ke střídavé péči odmítavě, když opak je pravdou, jak tomu nasvědčuje protokol o odvolacím jednání ze dne 5. 5. 2008 (č. l. 186 připojeného spisu). Stěžovatelka také v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy neuvedla, že "pan M. je báječný otec" jak je v odůvodnění rozhodnutí uvedeno. Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu z uvedeného dne je však patrno, že se takto stěžovatelka o otci dětí vyjádřila. Zároveň je z protokolu také patrno, že výslovně uvedla, že není ochotna učinit žádné kroky k tomu, aby mohla být nastolena střídavá výchova nezletilých dětí, přitom dala výslovně najevo, že si je vědoma toho, že přichází v úvahu i to řešení, že děti budou svěřeny do výchovy otce. Již v kontextu s právě uvedeným pak rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé. Jako takové je pak nelze, s ohledem na zjištěný skutkový stav, odpovídající obsahu spisu, hodnotit ani ve smyslu judikatury Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 220/04), jíž se matka v této souvislosti dovolává. Závěr odvolacího soudu, který shledal u otce lepší výchovné předpoklady, není podle názoru Ústavního soudu v hrubém nesouladu s provedenými důkazy a není ani projevem libovůle, neboť odvolací soud své úvahy - opírající se o skutková zjištění odpovídající obsahu spisu - v odůvodnění rozhodnutí dostatečně popsal a rozvedl. Názor nezletilých dětí, které o situaci v rodině i o probíhajícím řízení byly informovány, odvolací soud nepomíjel, zjistil jej prostřednictvím příslušného orgánu a zhodnotil jej, přitom dostatečně vysvětlil, proč fakt, že děti ve svých vyjádřeních poněkud preferovaly matku (současně však prohlásily, že by nerady stávající situaci měnily) nemohl podle něj převážit nad těmi okolnostmi, které také v rozhodnutí podrobně rozvedl a které podle jeho přesvědčení svědčí pro výchovu otce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak také patrno, že soud při svém posuzování měl na paměti ustanovení obou stěžovatelkou zmiňovaných úmluv, týkajících se práv dětí a jejich výkonu, zejména pak dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte, a to jeho čl. 3 (v jehož odstavci prvém se stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány), když pro své rozhodnutí považoval za určující vlastnosti otce, který podle závěru znalců má větší znalost vnitřního světa potřeb dětí, větší míru empatie a jednoznačně také (a v tom se postoje rodičů lišily) uznává význam matky pro další vývoj dětí. Konečně pak k poukazu stěžovatelky na násilnické počínání otce třeba uvést, že z obsahu spisu neplyne nic, co by prokazovalo takové chování otce ve vztahu k dětem, a ve vztahu mezi rodiči navzájem pak k takovému chování podle výpovědi otce docházelo i ze strany matky. Soud v napadeném rozhodnutí skutečně styk matky s dětmi neupravil, ani tento jeho postup však nepovažuje Ústavní soud za porušující Úmluvu o právech dítěte, neboť i tento svůj postup dostatečně zdůvodnil - a to nejen tím, že rodina stále bydlí v jednom domě, ale i samotným vstřícným postojem otce, nehledě k tomu, že matka v případě změny postoje otce může kdykoliv soud o úpravu styku s dětmi požádat. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud porušení základních práv shora označených, jichž se stěžovatelka dovolává, v dané věci nezjistil, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu