ECLI:CZ:US:2008:3.US.2064.08.1
sp. zn. III. ÚS 2064/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele P. V., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1227/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 60 Co 287/2005 a Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 5 C 154/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky. Uvedl, že Okresní soud ve Zlíně zamítl jeho žalobu na náhradu škody ve výši 2.000.000,- Kč, i když dle jeho přesvědčení opatrovník, tj. Okresní úřad ve Zlíně, nepostupoval a nejednal v řízení o dědictví po otci správně - jeho zájmy, jako nezletilého, řádně nehájil. Neprosadil potřebná opatření k zajištění pozůstalosti, čímž pak došlo k tomu, že při stanovení hodnoty dědictví nebylo přihlédnuto k zásobám z podnikání zemřelého ve výši 6.000.000,- Kč a k tomu, že majetek, náležející k podnikatelské činnosti zůstavitele, byl ponechán zbývajícím zletilým dědicům, kteří s ním hospodařili dle svého uvážení, a tak při samotném projednání dědictví z uvedeného již žádný majetek zjištěn nebyl. Opatrovník také nezajistil ani možnost jeho osobní účasti na projednání dědictví v době, když mu bylo již 17 a půl roku. Dále uvedl, že soud II. stupně pak usnesením (správně rozsudkem) zamítavý výrok soudu I. stupně potvrdil s odkazem na §5 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku a na to, že se stal dědicem podílu na majetku podniku zemřelého, do jehož souhrnu náležely i zásoby. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal dovolání, které Nejvyšší soud zamítl mj. s odůvodněním - že „dovolání neřeší otázku zásadního právního významu“.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně jeho práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a) odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se navrhovatel dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, přestože žalobce v dovolání otázku zásadního právního významu, řešenou soudem II. stupně, neoznačil, opodstatněně ani sám tuto v předmětném rozhodnutí neshledal. V odůvodnění usnesení, jímž dovolání stěžovatele odmítl s poukazem na zjištění, vyplývající z dědického rozhodnutí [kterým bylo dle §175q odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu potvrzeno nabytí dědictví po zemřelém otci žalobce, nyní stěžovatele, který se stal spoluvlastníkem 1/3 všech věcí do dědictví náležejících, včetně podniku zůstavitele - při dědění celkem tří dědiců] Nejvyšší soud vyložil, proč úvaha odvolacího soudu, že žalobci žádná újma nevznikla, je správná, odpovídá skutkovým zjištěním i zásadám, na nichž spočívá dědické řízení, jakož i proč nelze ani tvrzené důvody dovolání podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu považovat za přípustné. Je třeba dodat, že pokud jde o tvrzení stěžovatele, vztahující se k nemožnosti jeho osobní účasti při projednání dědictví, když byl ve věku 17 a půl roku, pak s ohledem na výsledek dědického řízení, určující nabytí zákonného podílu na majetku zůstavitele, včetně podílu na jeho podniku, rovněž nelze považovat za námitku opodstatňující tvrzení, že ustanovený zástupce, tj. Okresní úřad ve Zlíně, zavinil vyčíslenou škodu, uplatněnou stěžovatelem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu