ECLI:CZ:US:2008:3.US.2135.08.1
sp. zn. III. ÚS 2135/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky G. T., zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská 22/966, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2008 č. j. 5 Azs 47/2008-65, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Tvrdila, že odmítnutím její kasační stížnosti (bez věcného projednání) pro nepřijatelnost se cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. To z důvodu, že v dané azylové věci byla dle jejího přesvědčení porušena jí svědčící zásada soudního přezkumu ve dvou instancích, pročež se domáhala, aby Ústavní soud předmětné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané na základě §104a s. ř. s., nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle §104a s. ř. s. odmítne Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno.
K tomu, že v naznačených případech pod aspektem ochrany ústavnosti ve věcném nepřezkoumání předmětné azylové záležitosti ve druhé soudní instanci neshledává ústavněprávní deficit, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyjádřil. Připomněl v této souvislosti i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii, v němž tamní soud vyslovil názor, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 597/06, III. ÚS 529/07, III. ÚS 2937/07).
Ze stěžovatelkou napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se potom podává, že z rámce uvážení vymezeného citovaným ustanovením jakkoliv nevykročil, resp. z pohledu referenčního hlediska Ústavního soudu coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nutno říci, že svévoli v rozhodování Nejvyššího správního soudu, jak patrno z obsahu jeho dostatečně logicky konstruovaného odůvodnění, na něž pro tento důvod postačí odkázat, spatřovat nelze (srov. v tomto ohledu obdobně citovaná usnesení, jakož i kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 778/07). Patří se připojit, že v rámci svých rozhodovacích důvodů se adekvátně vyjádřil i k námitce stěžovatelky stran jí požadované (nezbytné) materiální konstrukce dvoustupňového soudního řízení.
Z uvedeného je zřejmá zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu