ECLI:CZ:US:2008:3.US.2178.07.1
sp. zn. III. ÚS 2178/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. K. a b/ L. K., zastoupených Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č.j. 15 Co 191/2007-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení práva na spravedlivý proces bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení, jež bylo vydáno v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 16 C 10/2007 se podává následující.
Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2007, č. j. 16 C 10/2007-42, bylo zastaveno řízení mezi stěžovateli (žalovanými) a žalobcem D&I Consulting Limited (výrok I.), stěžovatelům uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28.698,70,- Kč (výrok II.), a rozhodnuto, že se žalobci vrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.). Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil poukazem na ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. s tím, že stěžovatelé uhrazením dlužné částky po podání žaloby "z procesního hlediska zavinili, že byl vzat zpět jinak důvodný návrh".
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovateli uplatněné námitky (že žalovanou částku, byť po zahájení řízení, zaplatili, že byla nepřiměřeně úročena, a že žalobce nabyl pohledávku postoupením za nižší částku než byla její jistina) nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř., jehož aplikace se dožadovali. Odvolací soud připomenul, že též namítané vlastní "majetkové poměry nedoložili" a na výzvu k uhrazení dluhu před podáním žaloby nereagovali. Za těchto okolností, uzavřel odvolací soud, není přípustné na procesně úspěšném žalobci žádat, aby nesl ze svého náklady řízení, jež účelně vynaložil.
Proti tomu stěžovatelé v ústavní stížnosti kladou názor, že v otázce nákladů řízení byl dán důvod aplikovat v jejich prospěch ustanovení §150 o.s.ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné, jež takový postup ospravedlňují, spatřují v tom, že "celou pohledávku i s úroky zaplatili"; odvolací soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, a není z jeho rozhodnutí patrné, jak se vypořádal s touto jejich (odvolací) námitkou, čímž je podle jejich názoru nepřezkoumatelné. Již v odvolání poukazovali též na to, že je "nemorální", aby žalobce - postupník, který nabyl žalovanou pohledávku za podstatně nižší částku, než byla jistina - získal další majetkový prospěch z titulu náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé rovněž žádali, aby bylo přihlédnuto k jejich sociálním poměrům.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pak platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.).
Je součástí výkladových názorů soudní praxe, že úsudek soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí tím spíše, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o.s.ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal na straně k náhradě povinného účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005); povinností soudu (s ústavněprávní reflexí) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelům nesvědčí; stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sami nikterak nedávají najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jejich věci) ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, a §150 o.s.ř. měl nabýt naopak ústavněprávního rozměru. Jinak řečeno, stěžovatelé zjevně podléhají představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Odvolací soud nadto adekvátně stěžovatelům vysvětlil, proč nepokládá za opodstatněné postupovat podle §150 o.s.ř. a jeho názory, jež zde vyložil jsou zjevně přijatelné. Vskutku okolnost, že stěžovatelé svůj závazek nakonec splnili (po podání žaloby a poté, co byli neúspěšně k plnění vyzváni) je rozhodná totiž právě z hlediska ustavení jejich náhradové povinnosti (§146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.), zatímco do ustanovení §150 o.s.ř. nemá průmět žádný. Námitky, že žalobce získal vymáhanou pohledávku postoupením za nižší částku je nerozhodná rovněž, a úsudku odvolacího soudu, že majetkové poměry, na které též poukazovali, nikterak nedoložili, stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neoponují.
Neplatí tedy, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 912/06).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu