ECLI:CZ:US:2008:3.US.2205.08.1
sp. zn. III. ÚS 2205/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky Ing. B. K., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2008 č. j. 14 Co 311/2008-107, usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. února 2008 č. j. 11 C 17/2007-86 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. května 2006 č. j. 10 C 121/2005-75, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady jednak tvrdila, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále, že se obecné soudy svým postupem dostaly též do rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný anebo je-li podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. e), písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve věci předmětné žaloby na obnovu řízení kritice stěžovatelky podrobeným usnesením (ze dne 20. května 2008 č. j. 14 Co 311/2008-107) Krajský soud v Brně výrokem I. odmítl nejprve její odvolání v části, v níž směřovalo proti výroku I. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. února 2008 č. j. 11 C 17/2007-86, kterým bylo rozhodnuto, že se řízení v předmětné věci nepřerušuje. Výrokem II. odvolací soud současně potvrdil zamítavý výrok II. rozhodnutí soudu prvostupňového a jeho výrok III. o nákladech řízení, jakož i výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Předchozím rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. května 2006 č. j. 10 C 121/2005-75 bylo rozhodnuto, že se manželství stěžovatelky rozvádí.
Petitem návrhu na zahájení řízení stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí a domáhala se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález sp. zn. II. ÚS 305/99, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, III. ÚS 177/04, IV. ÚS 314/05, II. ÚS 259/05 a další).
Dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
V návaznosti na uvedené nutno vyvodit závěr, dle něhož usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2008 č. j. 14 Co 311/2008-107 stěžovatelka mohla a měla, chtěla-li si otevřít prostor pro jeho meritorní přezkum cestou ústavní stížnosti, napadnout žalobou pro zmatečnost, neboť ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. jí lze napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (v napadeném usnesení se takto stalo výrokem I.). Stěžovatelka tak před podáním ústavní stížnosti neučinila, pročež v daném ohledu nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výroky II. a III. předmětného usnesení odvolacího soudu jsou potom co do své existence od citovaného výroku I. (takto podmíněně) odvislé, z čehož plyne, že posouzení (projednatelnosti) ústavní stížnosti ve vztahu k nim sdílí rámec posouzení návrhu na kasaci ohledně výroku I.
Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. května 2006 č. j. 10 C 121/2005-75 potom nutno konstatovat, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu podána po lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k uvedenému bylo třeba o návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e), písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Pavel Holländer
soudce zpravodaj