ECLI:CZ:US:2008:3.US.2308.07.1
sp. zn. III. ÚS 2308/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského - ze dne 9. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2308/07 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Y. E. U. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. dubna 2002 č. j. 27 C 207/98-30 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. srpna 2002 č. j. 27C 207/98-42, vydaným v řízení o výživné pro stěžovatelovo zletilé dítě, v němž byl stěžovateli z důvodu neznámého pobytu jako opatrovník ustanoven zaměstnanec tohoto soudu, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a M. O. jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. dubna 2002 č. j. 27 C 207/98-30 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. srpna 2002 č. j. 27C 207/98-42 se zrušují.
Odůvodnění:
1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 25. října 2007, napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaná v řízení o výživné pro zletilé dítě s tvrzením, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel ústavní stížností především napadá postup soudu, který si dle jeho názoru nedostatečně ověřil místo jeho pobytu a jako opatrovníka pro řízení mu prvním jmenovaným rozhodnutím ustanovil podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. vlastního zaměstnance, tajemnici soudu, která pak v řízení zůstala zcela nečinná. Ve svém závěru, že stěžovatel je neznámého pobytu, se přitom soud opíral o sdělení cizinecké policie, že její evidencí neprochází, založené však (vlastní chybou soudu) na mylném údaji o datu narození stěžovatele (pročež se jeho osobu v databázi cizinecké policie nemohlo podařit ztotožnit) a dále na písemném prohlášení osoby, u níž měl stěžovatel bydlet, jež je však možné z několika důvodů zpochybnit, avšak jeho pravost již lze stěží ověřit, neboť dotyčná v mezidobí zemřela. Stěžovatel odkazuje na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), zejména v těch ohledech, že zjišťování místa pobytu účastníka musí být provedeno s dostatečnou pečlivostí. Z uvedených důvodů navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí.
2. Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 27 C 207/98 a spis téhož soudu sp. zn. 32 C 122/94, který měl při svém rozhodování ve věci k dispozici jako připojený i obecný soud.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 se k věci vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. A. Lomozové, která vyslovila přesvědčení, že ustanovením opatrovníka stěžovateli a vydáním stížností napadeného rozsudku nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Dle jejího vyjádření v rozhodné době nebyla ještě judikatura ustálena tak, že nelze ustanovit zástupcem pracovníky soudu. Nadto ve věci rozhodující soudce učinil všechny možné kroky k tomu, aby pobyt žalovaného zjistil, a to dotazem na A. M., u níž měl stěžovatel do května 2003 povolen trvalý pobyt (na tuto adresu mu však nebylo možné doručit), bezúspěšně pak i u bývalého právního zástupce stěžovatele, z připojeného spisu o trestním řízení vedeném proti stěžovateli (pravomocně skončeno v únoru 2002) a připojeného spisu o žalobě o určení otcovství podané proti stěžovateli (pravomocně skončeno 28. 2. 2001). Pokud stěžovatel v té souvislosti poukazuje na chybu v datech narození, uvádí soud dále, že chybné datum narození měl uvedené v dokladech a sám se domáhal jeho opravy. Dle názoru soudu nelze připustit ani tvrzení stěžovatele, že jeho opatrovník zůstal nečinný, pouze proto, že ve spise nejsou záznamy o tom, že by do spisu nahlížel; je zcela obvyklé, že o nahlížení do spisu pracovníkem soudu se záznamy neprovádějí. Z jednání se opatrovník omluvil a ponechal rozhodnutí na úvaze soudu, neboť lze stěží předpokládat, že by mohl být obeznámen s majetkovými poměry stěžovatele a uvést konkrétní údaje, a tak stěžovatele hájit lépe.
4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 27 C 207/98 Ústavní soud zjistil, že dne 24. července 1998 podala M. O., dříve B., návrh na určení výživného pro zletilé dítě vůči stěžovateli. Usnesením ze dne 4. března 1999 soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 32 C 122/94 (tedy řízení o určení otcovství stěžovatele k žalobkyni). Řízení o určení otcovství bylo pravomocně skončeno určením otcovství stěžovatele k žalobkyni rozsudkem ze dne 6. prosince 2000, který nabyl právní moci dne 28. února 2001, soud poté pokračoval v řízení o určení výživného. Soud vyzval bývalého právního zástupce stěžovatele JUDr. S. a A. M., u níž měl stěžovatel povolen trvalý pobyt (na adrese Č. 1690, Ř.), ke sdělení adresy stěžovatele, je-li jim známa. Odpověď JUDr. S. se ve spise nenachází, ve spise je pouze založeno (č. l. 22) písemné sdělení ze dne 11. 12. 2001, podepsané A. B. (M.), z něhož vyplývá, že jí není známo, kde se stěžovatel zdržuje, a ani jí není znám jeho současný pobyt. Obálka k podání není připojena, z podacího razítka vyplývá, že podání bylo soudu doručeno 13. 12. 2001, údaj o tom, zda bylo doručeno osobně, se na podacím razítku nenalézá. Před tím, než ustanovil stěžovateli opatrovníka, se tak soud pokusil doručit mu pouze na adresu uvedenou v žalobě (K. 13, P., dle relace pošty se adresát odstěhoval bez udání adresy); při zjištění, že stěžovatel se na adrese Č. 1690, Ř. nezdržuje, vycházel z údajů uvedených v připojeném spise sp. zn. 32 C 122/94 a ze shora uvedeného podání. V tomto řízení bylo na uvedenou adresu stěžovateli doručováno opakovaně od června 1999, naposledy v listopadu 2000 (ani jeden pokus o doručení nebyl úspěšný), soud se zde pokusil o doručení stěžovateli na další jemu známé adresy (K. 13, P., na dvě adresy obchodních společností, jejichž společníkem stěžovatel podle výpisu z obchodního rejstříku byl, na adresu V p. 1655, P. a C. B. 2585, K., to vše v průběhu roku 2000) a zjišťoval jeho adresu prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (v přípisu je uvedena adresa do SRN). Ve spise sp. zn. 32 C 122/94 se dále nachází kopie přípisu Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 22. února 2002 s poznámkou, že jde o kopii ze spisu sp. zn. 2 T 11/2002, obsahující údaj, že "U. E. Y., nar. ..., st. přísl. neuvedena - jmenovaný cizinec neprochází evidencí oddělení cizinecké policie Praha". Soud se v řízení vedeném pod sp. zn. 27C 207/98 dále pokusil zjistit adresu z trestního spisu (42 T 20/95, resp. 2 T 11/2002), dotazem na Městskou evidenci obyvatel a Centrální evidenci obyvatel, ovšem bezvýsledně. Usnesením ze dne 10. dubna 2002 č. j. 27C 207/98-30 ustanovil stěžovateli opatrovníkem D. V., tajemnici Obvodního soudu pro Prahu 4 s odůvodněním, že se stěžovatel nezdržuje na adrese uvedené v žalobě, v centrální ani městské evidenci obyvatel není registrován, neprochází evidencí cizinecké policie a jeho jiný pobyt není znám. V dalším pak soud jednal pouze s opatrovníkem, o další zjištění pobytu stěžovatele se nepokusil. Opatrovník sice řádně přebíral doručované písemnosti, z nařízeného jednání se však omluvil, a aniž by učinil jediný procesní návrh, ponechal rozhodnutí na úvaze soudu. Rozsudkem ze dne 21. srpna 2002 č. j. 27 C 207/98-42 uložil obvodní soud stěžovateli povinnost přispívat žalobkyni na výživu částkou 4 000 Kč měsíčně počínaje dnem 24. července 1998 a povinnost splácet jí dlužné výživné za období od 24. 7. 1998 do 19. 8. 2002 v celkové výši 197 032 Kč v měsíčních splátkách po 7 000 Kč, jakož i nahradit jí náklady řízení v celkové částce 18 225 Kč. Žaloba co do měsíční částky 1 000 Kč na výživném byla zamítnuta. Odvolání proti posléze vydanému rozhodnutí nebylo podáno, rozsudek tak nabyl právní moci dne 23. října 2002.
5. Ústavní soud dále v souladu s ustanovením §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o sdělení, od kdy měl stěžovatel povolen pobyt v České republice a na jakých adresách a zda a kdy se domáhal opravy úředního údaje o svém datu narození. Dotázaná zaslala Ústavnímu soudu dne 4. února 2008 kopie dokladů, které obsahují požadované informace. Z těchto dokladů (sdělení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, pracoviště Zdiby ze dne 31. 1. 2008 č. j. CPPH-3488/Čj-2008-65-ZD, sdělení Sekce cizinecké policie a pasové služby Správy hlavního města Prahy Policie České republiky č. j. PSP-25839/CPPS-c-94, kopie dopisu stěžovatele určeného Ing. J. Č., náměstkovi ředitele Policie České republiky, cizineckého oddělení ze dne 6. dubna 1994, kopie dopisu stěžovatele mjr. V. P., sekce cizinecké policie ze dne 7. října 1996 a kopie úředního překladu rozhodnutí Civilního soudu v Diarbakiru, Turecká republika, č. 1994/342 ze dne 12. července 1994) Ústavní soud zjistil, že dne 12. července 1994 rozhodl Civilní soud v Diarbakiru o provedení opravy jména a data narození stěžovatele tak, aby bylo jako datum narození (dosud v matriční knize chybně zapsáno ...) uváděno datum ... a jeho křestní jméno znělo E. Na nesrovnalost (nesprávné údaje jsou uvedeny v původním průkazu stěžovatele) upozornil stěžovatel Policii České republiky dopisem ze dne 6. dubna 1994, kdy žádal o provedení opravy, stěžovatel současně požádal o výměnu povolení k pobytu, nesprávnost údajů doložil úředním překladem rozhodnutí Civilního soudu v Diarbakiru. V roce 1996 se stěžovatel stal občanem Spolkové republiky Německo a dne 4. října 1996 převzal rovněž pas SRN. Stěžovatel se dne 3. února 1999 odstěhoval z adresy K. 13, P. na adresu Č. 1690, Ř. Od 4. června 2007 je k trvalému pobytu přihlášen na adrese O.-T., U r. 90.
6. Ústavní soud odmítl další návrhy na provedení dokazování učiněné stěžovatelem, zejména pak návrh na provedení dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2T 11/2002, neboť má nyní dostatečné podklady pro vydání svého rozhodnutí a zaslání tohoto spisu, který se v současné době nalézá mimo dispozici Obvodního soudu pro Prahu 4, by si vyžádalo zbytečnou časovou prodlevu. Z hlediska závěrů Ústavního soudu není dokazování tímto spisem nutné. Ústavní soud pak není oprávněn ověřovat tvrzení stěžovatele, že spis sp. zn. 32 C 122/94 není kompletní, případně požadovat jeho rekonstrukci. Takovou skutečnost sám ze spisu nezjistil (stěžovatel ostatně neuvádí, v čem má neúplnost spisu spočívat). I v tomto ohledu pro jeho rozhodnutí postačí údaje, které ze spisu zjistil.
7. Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
8. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud se obdobnými případy, jako je nyní posuzovaná věc, zabýval již ve své předchozí rozhodovací praxi [např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nálezu sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004 (N 160/35 SbNU 195), sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), sp. zn. II. ÚS 171/06 ze dne 5. 10. 2006 (N 182/43 SbNU 81) aj.]. V těchto rozhodnutích rozvedl Ústavní soud právní principy a práva a povinnosti obecných soudů související s aplikací §29 odst. 3 o. s. ř. coby institutu sloužícího k naplnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení a zásady audiatur et altera pars v případech komplikovaných obtížnou dosažitelností nebo nedosažitelností účastníka řízení. Na svá dřívější rozhodnutí Ústavní soud pro stručnost zcela odkazuje, neboť ani nyní neshledává důvod ke změně svého postoje v této otázce.
10. V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel sice může být považován za obtížně dosažitelného účastníka řízení, jeho práva však byla postupem obecného soudu z hlediska zachování principu rovnosti i dalších aspektů principu spravedlivého procesu jednoznačně porušena. Především je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka je založeno na několika chybách, a to jak faktických, tak i právních. Z popsaného skutkového stavu je zřejmé, že cizinecká policie, bez ohledu na to, o kterou z jejích složek se v daném okamžiku jednalo, měla k dispozici řádné údaje o datu narození stěžovatele. Soud se však zcela spolehl na údaj obsažený v jiném spise a tento údaj vzal za svůj, pročež jeho pátrání v příslušných registrech nemohlo být zcela úspěšné. Soudu však bylo známo, že stěžovatel v České republice, resp. v Československu studoval, musel zde tedy mít po jistou dobu pobyt povolen, přesto se nad sdělením cizinecké policie, že osoba se jménem stěžovatele a datem narození ... vůbec evidencí neprochází, ani nezamyslel. Nový dotaz (například bez uvedení data narození) již neučinil. Tutéž chybu však lze přičítat i právě příslušnému útvaru cizinecké policie, který vznesený dotaz vyhodnotil zcela mechanicky, a na to, že došlo ke změně údajů v datu narození stěžovatele, soud neupozornil, nadto sám s vadným údajem pracoval ještě v roce 2002.
11. Nejde však o jedinou vadu v postupu soudu před tím, než stěžovateli ustanovil opatrovníka. Pokud by totiž byl dotaz učiněn správně, soud by obdržel informaci o pobytu účastníka na adrese Č. 1690, Ř., tuto adresu však již zjistil jiným způsobem (z informace právní zástupkyně žalobkyně, ze spisu sp. zn. 32 C 122/94). Na tuto adresu však nikdy stěžovateli žádnou písemnost v řízení nedoručoval. Ústavnímu soudu je zřejmé, že obecný soud se spolehl na údaje obsažené v připojeném spise sp. zn. 32 C 122/94, že na tuto adresu se stěžovateli doručovat nedaří, tento postup však neshledává správným, zejména nikoliv proto, že poslední pokus o doručení stěžovateli na tuto adresu v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 122/94 byl učiněn v listopadu roku 2000, soud zjišťoval pobyt stěžovatele pro účely řízení sp. zn. 27 C 207/98 v průběhu druhé poloviny roku 2001, tedy přibližně o rok později. Situace se tedy mohla změnit. Ústavní soud sice nemá důvod zpochybňovat pravost podání podepsaného A. B. (M.), nicméně za řádné a dostatečné by je bylo možné považovat pouze tehdy, pokud by bylo spojeno právě s pokusem o doručení na uvedenou adresu.
12. A konečně, byť by byl závěr o tom, že soudu není znám současný pobyt stěžovatele (důvodem by však zde rozhodně nemohly být údaje o tom, že se nezdržuje na adrese uvedené v žalobě, neboť tento údaj není žalovaný v zásadě nikdy schopen ovlivnit, tím méně pak závěr založený na chybě státních orgánů a na to navazujícím pochybení soudu), správný, platil by tento závěr pouze pro území České republiky. Soudu bylo totiž od počátku známo, že kromě českého má stěžovatel ještě německé státní občanství, a adresu do SRN soudu v řízení sp. zn. 32 C 122/94 cizinecká policie sdělila. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že pro zjišťování pobytu účastníka je podstatné i to, zda se jedná o občana České republiky nebo (i) o občana jiného státu, neboť od tohoto zjištění se odvíjí další možnosti zjištění informací (nejen) o pobytu účastníka řízení.
13. Již tím založil obecný soud při svém rozhodování o podmínkách pro ustanovení opatrovníka vadu natolik závažnou a podstatnou, že by nutně musela vést ke zrušení jeho stížností napadeného usnesení. Druhou zásadní vadou pak je to, že opatrovníkem ustanovil pracovnici soudu, jemu podřízenou osobu, která funkci opatrovníka vykonávala ryze formálně. Ústavní soud se rovněž dříve ve svých rozhodnutích zabýval kritérii vztahujícími se na osoby vykonávající funkci opatrovníka, i na tyto závěry postačí nyní odkázat. Tím zásadním závěrem je především to, že osoba vystupující ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti k osobě předsedy senátu (tento vztah nemusí být přímý) nesplňuje ony aspekty zachování principu rovnosti, pro které bylo ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. zakotveno do procesních předpisů. I pokud by Ústavní soud uznal tvrzení obecného soudu, že nahlížení do spisu pracovníky soudu se děje neformálně, a tudíž ve spise o něm není záznam, výkon funkce opatrovníka byl v tomto řízení stále pouze formální. Opatrovník totiž mohl a měl vyvinout jistou procesní aktivitu (upozornit soud na možnost doručit stěžovateli do ciziny, případně požádat o doručení na adresu trvalého pobytu stěžovatele), která by svědčila o tom, že se obeznámil s věcí, a byť skutečně nemohl znát osobní a majetkové poměry stěžovatele, mohl navrhnout jiné důkazní prostředky, které by vedly k jejich zjištění (nejméně v rovině dotazu na finanční úřad o poměrech obchodních společností, jejichž společníkem stěžovatel tehdy byl, případně přímo dotazem na tyto společnosti). Mohl a měl rovněž zpochybnit samotné soudní rozhodnutí prostřednictvím podání odvolání. Takový postup se pak Ústavnímu soudu jeví být zcela namístě, zvláště za situace, kdy soud jednoznačně vycházel pouze z důkazů předložených žalobkyní, aniž by si vyžádal jejich překlad a aniž by měl ověřeno, že skutečně dokladují to, co tvrdí její právní zástupkyně, jakož i z výpovědi žalobkyně navíc prováděné jako neopakovatelný důkaz bez přítomnosti stěžovatele, jeho zástupce nebo opatrovníka v době, kdy ještě závěr o tom, že stěžovatel je neznámého pobytu, nebyl vůbec učiněn a opatrovník nebyl ustanoven.
14. Ústavní soud tak konečně musí vyslovit pochybnosti o řádném vedení dokazování a zjištění skutkového stavu postačujícího pro napadené rozhodnutí obecného soudu, a to jak v naznačeném směru, tak i v tom ohledu, že při zjištění majetkových poměrů stěžovatele vycházel soud z jeho fiktivních příjmů, aniž by tuto situaci stěžovatel zavinil. Ústavní soud se však zde nehodlá zabývat podmínkami, za nichž je aplikace §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ústavně souladná, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy. V posuzovaném případě tak obecný soud založil své rozhodnutí na řetězci procesních chyb a ustanovením opatrovníka si pouze ulehčoval procesní i důkazní situaci zcela nepřípustným způsobem. Byť šlo o soudy zažitou praxi až nedávno přerušenou judikaturou Ústavního soudu, ani zpětně není možné takový postup tolerovat.
15. Protože tedy nebyly dány důvody pro ustanovení opatrovníka stěžovateli, nemohly být dány ani podmínky pro rozhodnutí obecného soudu, a jeho meritorní rozhodnutí doručené opatrovníkovi tak nelze považovat za doručené řádně. Stěžovateli tak byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy došlo k porušení článku 38 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku i článku 36 odst. 1 Listiny, zakotvujícího právo na soudní a jinou právní ochranu. Jak v případě usnesení o ustanovení opatrovníka, tak i v případě meritorního rozhodnutí obecného soudu je ústavní stížnost opodstatněná, a je tedy dán prostor pro zásah Ústavního soudu [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)].
16. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a obě napadená rozhodnutí zrušil.