ECLI:CZ:US:2008:3.US.2317.08.1
sp. zn. III. ÚS 2317/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele V. M., zastoupeného Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou se sídlem Kleinerova 24, 272 01 Kladno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2008 č. j. 1 Azs 34/2008-91 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2007 č. j. 46 Az 14/2007-21, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti a jeho vydání předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující do rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. dubna 2007 č. j. OAM-10-124/LE-BE03-BE01-2007, E. č. L006817, kterým mu nebyla dle §§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, udělena mezinárodní ochrana.
Jak se podává z obsahu uvedeného rozsudku, pro v něm jednotlivě rozvedené důvody dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud posléze shora citovaným usnesením dle §104a s. ř. s. kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost odmítl. Učinil tak poté, co reagoval na kasační námitky poukazem na svou (přesně označenou) judikaturu, včetně citací relevantních argumentů v ní obsažených, přičemž v tomto kontextu dovodil, že svým významem kasační stížnost stěžovatele podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, obsaženého v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
Své stížnostní body vymezil tak, že jako homosexuál je v zemi původu permanentně ohrožen, přičemž státní aparát tuto situaci neřeší, zneužívá jí a toleruje tak pronásledování sociální skupiny, do níž patří. V této souvislosti namítl, že obecnými soudy nebylo náležitě odůvodněno, proč jeho tvrzení nepovažovaly za dostatečná pro udělení azylu, že ponechaly bez povšimnutí ve smyslu jeho výhrad nedostatečné dokazování provedené Ministerstvem vnitra a nevzaly v potaz údaje uvedené v žalobě.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Z obsahu logicky konstruovaných odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, na něž pro tento důvod postačí odkázat, vyplývá, že se zabývaly všemi okolnostmi, jež jsou z pohledu právního rámce dopadajícího na azylovou záležitost stěžovatele relevantní. Nejvyšší správní soud rovněž ve svých rozhodovacích důvodech reagoval patřičně na všechny námitky, které jsou ve zcela shodném rozsahu opakovány v ústavní stížnosti. Nelze tudíž přisvědčit tvrzení stěžovatele o tom, že by se dostatečně nezabýval jeho argumenty, naopak odpovědi na ně včetně poukazu na příslušnou judikaturu v napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu obsaženy řádně jsou. Výtkám stěžovatele v tomto směru co do jejich důvodnosti nekoresponduje ani obsah napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze.
V důsledku tohoto zjištění Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu