ECLI:CZ:US:2008:3.US.2320.07.1
sp. zn. III. ÚS 2320/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu navrhovatele Mgr. T. P., zastoupeného Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem v Praze 1 - Malá Strana, Tyršův dům, Újezd 450/40, označeného jako "ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nezákonném vyúčtování nedoplatků na veřejné zdravotní pojištění", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 5. 9. 2007 se navrhovatel - s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 4, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - domáhal, aby Ústavní soud zakázal Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen "VZP") vymáhat po navrhovateli částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění a uložil VZP povinnost vyplatit částku 21 900 Kč přeplatku na veřejném zdravotním pojištění.
V ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že dne 13. 7. 2007 obdržel od VZP vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období od 13. 4. 2006 do 22. 6. 2007 s vyúčtováním nedoplatku ve výši 21 866 Kč. Z opatrnosti uhradil částku 21 900 Kč, podal však námitky, neboť byl přesvědčen o nezákonnosti vyúčtování. Současně požádal o vrácení již poskytnutého plnění spolu s nezákonně vyúčtovaným penále. VZP se k námitkám vyjádřila zamítavě a nesprávně vyúčtovaný a vybraný nedoplatek odmítla vrátit.
Navrhovatel uvádí, že napadl předmětný zásah správního orgánu, spočívající v nezákonném vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění, žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Z opatrnosti, že by jeho žaloba byla z jakéhokoliv důvodu odmítnuta, napadá zásah VZP, spočívající v nezákonném vyměření nedoplatků na všeobecném zdravotním pojištění a nezákonném vymožení tohoto nedoplatku, i ústavní stížností.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání návrhu (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Obsahově totožnou věcí se již Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 2319/07. V něm poukázal na kompetence Ústavního soudu plynoucí z čl. 83 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na ustanovení §72 a §75 zákona o Ústavním soudu, resp. na z nich vyplývající subsidiaritu ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, přičemž dovodil, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy).
Následně poukázal na to, že navrhovatel, který je přesvědčen, že VZP neoprávněně zadržuje jeho finanční prostředky, dosud nevyužil adekvátní právní prostředky k ochraně svých práv a nápravy se domáhá prostřednictvím ústavní stížnosti. Současně konstatoval, že "Vzhledem k pravomocem Ústavního soudu však nelze dovodit přímé oprávnění Ústavního soudu bez dalšího zakázat orgánům VZP, aby vymáhaly po navrhovateli částky pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Ostatně VZP příslušnou částku nevymáhá (a ani nevymáhala formou přezkoumatelného rozhodnutí dle zák. č. 48/1997 Sb., neboť navrhovatel částku uhradil již na základě předloženého vyúčtování). Stejně tak není ze strany Ústavního soudu možné přímo nařídit VZP vyplatit navrhovateli požadovanou částku, což by ve svém důsledku znamenalo, že by se Ústavní soud věcí zabýval v pozici prvostupňového správního či soudního orgánu. V individuálních věcech je koncepce ústavního soudnictví založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní soud je tedy v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu orgánu veřejné moci. V případě přezkumu jiného zásahu orgánu veřejné moci však musí být splněna podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem."
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než i tento návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu