ECLI:CZ:US:2008:3.US.2348.07.1
sp. zn. III. ÚS 2348/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem v Praze 7, Přístavní 16a/1528, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 4. 2007 č. j. 3 T 288/2006-137 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2007 č. j. 10 To 222/2007-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 9. 2007 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a základní zásada trestního řízení in dubio pro reo. Nutno poznamenat, že se stěžovatel v části ústavní stížnosti obsahující návrhové žádání domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne "16. 4. 2006, sp. zn. 3 T 288/2006" a zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne "14. 02. 2006, sp. zn. 6 To 33/2006"; z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je však zcela zřejmé, že jde o chyby v psaní, a tak Ústavní soud pokládal za zbytečné stěžovatele vyzývat k odstranění vad návrhu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy dle §224 odst. 1 a 2 a §208 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle soudu dopustil, stručně řečeno, tím, že svým motorovým vozidlem porazil P. H. a kolem mu přejel pravou nohu, z místa dopravní nehody ujel, aniž by poškozenému poskytl potřebnou pomoc. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §256 trestního řádu zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí neodpovídají základním zásadám trestního řízení (presumpci neviny a zásadě in dubio pro reo). Jeho odsouzení má totiž být založeno pouze na výpovědi jediného svědka P. H., která je ovšem nepravdivá co do skutečnosti, že si uvedený svědek zapamatoval státní poznávací značku vozidla, kterým měl být poškozený sražen, a to vzhledem k výpovědi svědkyně C. T. a také k tomu, že se se svým vozidlem často pohyboval v blízkosti bydliště tohoto svědka, jemuž mohla být státní poznávací značka povědomá. Současně stěžovatel poukazuje na výpovědi ostatních svědků, kteří nebyli schopni jednotně specifikovat ani předmětný automobil, ani osobu, která jej řídila, a na výpověď své manželky, resp. na vadné hodnocení této výpovědi ze strany obecných soudů. Dle stěžovatele nelze vyvozovat jeho vinu ani ze skutečnosti, že se nehoda stala v blízkosti restaurace, kterou provozuje jeho manželka. Upozorňuje i na nesprávný závěr odvolacího soudu, že se choval odmítavě k policistům vyšetřujícím zmíněnou dopravní nehodu. Dle názoru stěžovatele existují minimálně dvě možné verze událostí, z provedeného dokazování jeho vina tak nebyla dostatečně zjištěna, a proto měl být obžaloby - vzhledem k zásadě in dubio pro reo - zproštěn.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V dané věci je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud předesílá - jak ostatně plyne z jeho ustálené judikatury - že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jde-li konkrétně o otázku hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94; uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, tedy když hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou, příp. když rozhodnutí soudu v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §125 odst. 1 věta první trestního řádu), a jeho rozhodování tak vykazuje znaky libovůle.
Žádné takové vady ovšem Ústavním soudem zjištěny nebyly. Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, tento soud hodnotil důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jež je zakotvena v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, a plně dostál svým povinnostem plynoucím z ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud se pak zcela dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele, které nyní v podstatě jen opakuje v ústavní stížnosti. Skutečnost, že soud hodnotí jen část výpovědi některého ze svědků (v daném případě manželky stěžovatele) jako pravdivou, nelze za (zjevnou) logickou vadu považovat, stejně tak tomu je v případě, kdy jako pravdivou soud vyhodnotí výpověď svědka (v daném případě P. Humpolce),
i když - což je jevem zcela obvyklým - tato obsahuje dílčí nepřesnosti či není v úplném souladu s jinými důkazy.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu