ECLI:CZ:US:2008:3.US.235.08.1
sp. zn. III. ÚS 235/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, se sídlem v Brně, U Luhu 23, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem v Brně, Dvořákova 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007 č. j. 4 As 53/2007-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 25. 1. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007 č. j. 4 As 53/2007-80. Dle tvrzení stěžovatele byla rozhodnutím porušena jeho práva zakotvená v čl. 17 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 11. 7. 2006 žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 9. 5. 2006 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 3. 3. 2006, jejichž vydání mělo nastat fikcí dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "ZInf").
Krajský soud v Brně vydal dne 9. 5. 2007 pod č. j. 31 Ca 124/2006-46 rozsudek, kterým obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Důvodem byla jejich nepřezkoumatelnost (absence odůvodnění). Soud dospěl k závěru, že žádost o poskytnutí informace nebyla vyřízena v zákonné lhůtě a nastala tak fikce (vydání) rozhodnutí o odepření informace. O odvolání stěžovatele proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto, proto nastala rovněž fikce (vydání) rozhodnutí ve druhém stupni.
Ředitel Krajského úřadu Jihomoravského kraje podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud vydal dne 25. 10. 2007 rozsudek s č. j. 4 As 53/2007-80, kterým ve výroku I zrušil rozsudek krajského soudu a ve výroku II rozhodl tak, že žaloba žalobce podaná dne 11. 7. 2006 se odmítá. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že prvostupňový správní orgán dodržel zákonnou lhůtu pro poskytnutí informací (vyřízení žádosti), tj. vyjádření ze dne 1. 3. 2006 bylo ve lhůtě. Dále z obsahu vyjádření ze dne 1. 3. 2006 s poskytnutými informacemi dovodil, že stěžovateli byly písemně poskytnuty veškeré jím požadované informace v souladu s §14 odst. 3 písm. c) ZInf. Nejvyšší správní soud proto žalobu stěžovatele odmítl dle §110 odst. 1 soudního řádu správního s odůvodněním, že v dané věci nedošlo k částečnému neposkytnutí informací ani k vydání fiktivních rozhodnutí; přípis (vyjádření), kterým prvostupňový správní orgán stěžovateli poskytl informace, přitom není rozhodnutím ve smyslu §65 soudního řádu správního.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že správní orgány stěžovateli písemně poskytly veškeré jím požadované informace; namítl rozpor s provedeným dokazováním. Nejvyšší správní soud, dle stěžovatele, dostatečně nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že správní orgán informace podal a vysvětlil svá tvrzení (z vysílání), když "vysvětlení" s výroky nekorespondují a podstatu požadované informace nevystihují (jsou nedostatečná, odvádějící od podstaty a v řadě aspektů mylná). Stěžovatel uvedl argumentaci, v čem spatřuje u jednotlivých bodů jeho žádosti neposkytnutí informace.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V dané věci Nejvyšší správní soud z předložených důkazů - listin posuzoval, zda správní orgán poskytl stěžovateli ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 2006 všechny informace, které stěžovatel požadoval (tj. v souladu se žádostí). Dospěl k závěru, že správní orgán reagoval na všechny body žádosti a požadované informace poskytl (vysvětlil sdělení, která byla uvedena v televizním vysílání); uvedl rovněž části textu vyjádření, kterými byly informace (a jakým způsobem) poskytnuty a krátce vyložil účel a podstatu zákona o svobodném přístupu k informacím. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší správní soud svůj názor, že stěžovateli byly poskytnuty všechny požadované informace, a co jej k tomuto závěru vedlo, podrobně a srozumitelně odůvodnil ve svém rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v jeho postupu, úvahách a závěrech prvky libovůle či logické rozpory a nepřesvědčivost; rovněž zde nelze shledat extrémní rozpor se skutečnostmi zjištěnými (předloženými důkazy - obsah žádosti, vyjádření, žaloby). Pro úplnost Ústavní soud pouze dodává, že v případě stěžovatelových námitek (jak obecných, tak konkrétně k některým bodům žádosti o informace), že správní orgán veřejně informoval o nepodložených skutečnostech a zaměňoval jednotlivé dokumentace a skutečnosti (údaje), je třeba uvést, že tyto námitky se týkají a napadají vystoupení v televizním vysílání, na které stěžovatelova žádost o informace navazovala a ze které stěžovatel vycházel. Právní ochranu proti stěžovatelem tvrzenému zavádějícímu informování veřejnosti ve vysílání ze strany správního orgánu (zde) nemohou zajišťovat námitky proti vyřízení žádosti o poskytnutí informací (viz též výklad Nejvyššího správního soudu o účelu a podstatě zákona o svobodném přístupu k informacím).
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu