ECLI:CZ:US:2008:3.US.236.08.1
sp. zn. III. ÚS 236/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D.P., právně zastoupené Mgr. Janou Suchou, advokátkou AK se sídlem T. G. Masaryka 42, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. ledna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, článku 2 odst. 2 a odst. 3, článku 28 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a článku 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007 byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost ustanovené obhájkyně odsouzeného J. M. JUDr. D.P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. října 2007 č. j. 6 T 26/2007-50.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 26/2007 byla dne 25. dubna 2007 ustanovena obhájkyní odsouzeného J. M. V tomto řízení provedla celkem dva právní úkony, a to přípravu a převzetí věci dne 26. dubna 2007 [v souladu s ust. §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, dále jen "advokátní tarif"], a účast při jednání soudu dne 6. června 2007 (v souladu s ust. §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). V trestním řízení byly usnesením ze dne 2. dubna 2007 spojeny ke společnému řízení celkem dva návrhy na potrestání sp. zn. 6 T 26/2007 a sp. zn. 6 T 155/2007. Ke spojení věcí došlo na základě ust. §23 odst. 3 trestního řádu v platném znění. Ve všech spojených řízeních bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu dle ust. §180d trestního zákona v platném znění.
V souladu s ust. §12 odst. 3 advokátního tarifu stěžovatelka provedla vyúčtování tak, že věc s nejvyšší tarifní hodnotou zvýšila o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech. Sazba obou odměn na každé dříve samostatné řízení činí 450,- Kč, a to v souladu s ust. §10 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Potom tedy sazba na jeden právní úkon činí 675,- Kč (450 + 450/2) za použití ust. §12 odst. 3 advokátního tarifu. Dále stěžovatelka účtovala na jeden právní úkon 300,- Kč tzv. režijní paušál v souladu s ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy dva režijní paušály na dva právní úkony. K uvedeným částkám stěžovatelka účtovala 19 % DPH, t. j. 370,50 Kč v souladu s ust. §14a advokátního tarifu. Celkem tedy účtovala částku ve výši 2 320,50 Kč.
Okresní soud v Karlových Varech přiznal stěžovatelce usnesením ze dne 15. října 2007 sp. zn. 6 T 26/2007 odměnu ve výši 1 785,- Kč, a to 450,- Kč na jeden právní úkon, 300,- Kč na jeden právní úkon a 285,- Kč 19 % DPH. Soud stěžovatelce nepřiznal odměnu ve výši 535,50 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně shledal aplikaci ust. §12 odst. 3 advokátního tarifu nedůvodnou, protože soud rozhodl o spojení v trestní věci na základě zákona.
S tímto odůvodněním stěžovatelka nesouhlasila, proto napadla usnesení okresního soudu stížností. Svou stížnost, obhajující správnost aplikace ust. §12 odst. 3 advokátního tarifu, odůvodnila tak, že ke spojení věcí v souladu s ust. §23 odst. 3 trestního řádu v platném znění došlo na základě zákona, protože soud v právním státě vždy rozhoduje na základě zákona, avšak toto spojení není stanoveno zákonem. Pokud soud při svém rozhodnutí použije ustanovení zákona, nemusí se prý vždy jednat o obligatorní použití ustanovení zákona, proto se nejedná o spojení stanovené zákonem. Soud rozhoduje na základě zákona, protože jeho rozhodnutí je zákonným projevem soudcovské moci, není jakousi zlovůlí. Své tvrzení podpořila stěžovatelka poukazem na slovní spojení uvedené v ust. §23 odst. 3 trestního řádu v platném znění, kde je uvedeno "může" spojit, nikoliv "spojí" či "musí" spojit.
Stížnost stěžovatelky odvolací soud zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se v napadeném usnesení nedostatečným způsobem vypořádal s její argumentací, odůvodnění rozhodnutí soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné a nepovažuje je za přesvědčivé. Odvolací soud se podle stěžovatelky nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádal s jejími námitkami a tím porušil její právo na spravedlivý soudní proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, který jí nepřiznal odměnu za zastupování ve výši 535,50 Kč. Ústavní soud je toho názoru, že částku 535,50 Kč, o kterou v předmětné věci jde, lze vzhledem k její výši bezpochyby považovat za bagatelní (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 623/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud především připomíná, že otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky se již zabýval ve své judikatuře. Například ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci.
Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. I. ÚS 623/04, sp. zn. III. ÚS 530/03), v nichž se zabýval otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje, že jeho úkolem je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatelky ohledně částky 535,50 Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 623/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1023/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. února 2008 sp. zn. II. ÚS 225/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 142/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obiter dictum lze stěžovatelce, která sama je právničkou a advokátkou, připomenout starou zásadu římského práva "minima non curat praetor". Tato zásada sleduje prospěšný cíl - zabránit tomu, aby nejvýznamnější státní instituce, mající za povinnost chránit důležité zájmy občanů a státu, a jejichž kapacity jsou přirozeně omezené, nebyly od plnění svých hlavních úkolů odváděny málo významnými nebo přímo malichernými záležitostmi. Ústavní soud se domnívá, že tuto zásadu je namístě aplikovat též v tomto případě.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, v souzené věci nejde o stejný případ, o jaký se jednalo v právní věci téže stěžovatelky, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3184/07, ve které Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění zrušil. Ústavní soud ověřil, že v souzené věci se Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou postupu dle ust. §23 odst. 3 trestního řádu zabýval a je možno konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je dostatečným - i když ne vyčerpávajícím - způsobem odůvodněno.
Za uvedeného stavu Ústavní soud nepochybuje o tom, že výsledek řízení v dané věci vzhledem ke všem okolnostem případu je možno považovat za spravedlivý a celá věc je natolik bagatelní, že námitky stěžovatelky nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 405/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ohledně namítaného porušení článku 95 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě ČR.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu