ECLI:CZ:US:2008:3.US.2364.08.1
sp. zn. III. ÚS 2364/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. A., zastoupené JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem Korunní 104, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2008 č. j. 1 Co 390/2007-81, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2007 č. j. 36 C 101/2006-59, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2008, napadá stěžovatelka obě v záhlaví usnesená označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její právo na zachování cti a dobré pověsti ve smyslu článku 10, a právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před obecnými soudy byl údajně porušen i článek 96 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že na schůzi Společenství vlastníků Michle 497 vedlejší účastník řízení jako předseda společenství měl o stěžovatelce (jako bývalé předsedkyni společenství) mimo jiné říci, že: "...je duševně nemocná a léčila se v psychiatrické léčebně v Bohnicích, bláznovi svůj majetek nesvěřím, protože bych mohl o byt různými machinacemi přijít". Po podání žaloby na ochranu osobnosti se vedlejší účastník stěžovatelce omluvil.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení a tvrdí, že oba obecné soudy výrok vedlejšího účastníka "značně bagatelizovaly", přičemž stěžovatelce, na rozdíl od vedlejšího účastníka řízení, nebylo umožněno se k věci vyjádřit. Takovým postupem označené soudy prý "bezdůvodně a neoprávněně poskytly vedlejšímu účastníkovi ochranu jeho právu na svobodný projev, kterým si o ní může říkat, co se domnívá, že je pravdivé ..." a porušily tak rovnost účastníků řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť vedlejší účastník nemohl být ve sporu úspěšný, pokud se stěžovatelce v řízení omluvil; z tohoto důvodu jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. srpna 2007 č. j. 36 C 101/2006-59 ve věci stěžovatelky o ochranu osobnosti a poskytnutí zadostiučinění v části, požadující uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi (dříve v procesním postavení žalovaného) zdržet se tvrzení dotýkajících se osobnostních práv stěžovatelky, řízení zastavil (výrok I.), pod bodem II. výroku zastavil řízení i o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby zaslal stěžovatelce dopis ve výroku uvedeného znění a pod bodem III. výroku zamítl žalobu, jímž měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Pod body IV. a V. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a účastníkům řízení bylo uloženo zaplatit svědečné.
Protože se vedlejší účastník stěžovatelce písemně omluvil, vzala stěžovatelka zpět žalobu v části, jíž žádala o omluvu a zdržení se blíže označeného tvrzení, přičemž trvala jen na zadostiučinění v penězích.
Po provedeném dokazování krajský soud dospěl k závěru, že mezi stranami sporu byly výrazné rozpory již dávno před výše uvedenou událostí, takže tento incident na dosavadní situaci nic nezměnil. Z důvodu nedostatku tvrzení i nabídnutých důkazů nemohl krajský soud posoudit ani pravdivost či nepravdivost žalobou napadeného výroku, takže vycházel ze stavu, že předmětné výroky jsou nepodložené a tudíž nepravdivé. I když tvrzení vedlejšího účastníka týkající se duševního zdraví stěžovatelky shledal soud prvního stupně jako zjevně urážlivé, schopné snížit důstojnost a čest stěžovatelky, byl podle jeho názoru základ žalobního žádání vyřešen již tím, že se vedlejší účastník stěžovatelce písemně omluvil (a to tak, jak bylo v podstatě žádáno), což stěžovatelka akceptovala tím, že vzala žalobu ohledně tohoto nároku zpět.
Výrok vedlejšího účastníka posoudil soud prvního stupně jako expresívní, nadsazený s tím, že v běžném životě i mluvě bývá považován za méně vážný s menším významem. Újma na cti stěžovatelky se proto i s ohledem na průběh a délku sporů nijak neprojevila - vztahy mezi oběma účastníky i nadále jsou velmi špatné. Neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky proto nebyl podle zjištění soudu prvního stupně tak vážný, aby odůvodňoval postup podle ustanovení §13 odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ").
V případě nákladů řízení vycházel soud prvního stupně z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž částečný úspěch obou stran posoudil u každého jednou polovinou (§142 odst. 2 poslední věta o. s. ř.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2008 č. j. 1 Co 390/2007-81 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body III., IV. a V. potvrdil, jen s upřesněním ohledně povinnosti zaplatit uložené svědečné. Žádnému z účastníků odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i z nich vyvozenými právními závěry, včetně závěru, že předpoklady pro přiznání zadostiučinění v penězích nejsou dány, neboť vedlejší účastník se stěžovatelce za své výroky omluvil, ale především nebylo zjištěno, že by předmětné výroky zhoršily postavení stěžovatelky ve společnosti, přičemž sama stěžovatelka nevyužila možnosti domoci se morální satisfakce.
Ani odvolání stěžovatelky ve výroku o náhradě nákladů řízení neshledal odvolací soud důvodným, neboť v předmětné věci bylo nutné vycházet z celkového výsledku řízení. Zdůraznil, že při posouzení výsledku sporu nebylo možno v otázce nákladů řízení aplikovat ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně korigoval odvolací soud tak, že správně měl být odůvodněn především poukazem na ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. a výsledkem řízení. Ačkoli vedlejší účastník měl v odvolacím řízení plný úspěch, bylo nutné přihlédnout k tomu, že vedlejší účastník se výslovně práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.
III.
Ústavní soud při posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí vycházel z námitek stěžovatelky ve vztahu k tvrzenému zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod a v této souvislosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti konstatuje, že jejím těžištěm je především polemika s právními závěry obou obecných soudů. Ústavnímu soudu předložené argumenty jsou jen opakováním námitek, které stěžovatelka již uplatnila v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud na ně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí patřičným způsobem reagoval a vypořádal se s nimi. Jeho rozhodnutí je v tomto směru i zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Jak se zjišťuje z rekapitulace obsahu odvolání stěžovatelky, není zde namítáno, že by v řízení před soudem prvního stupně nebyl stěžovatelce poskytnut přiměřený nebo alespoň stejný prostor jako vedlejšímu účastníkovi řízení k předkládání důkazních návrhů či relevantních vyjádření, a to navíc za situace, v níž stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastupována advokátkou, která nepochybně měla povinnost procesní práva a zájmy své klientky kvalifikovaně hájit. Nadto stěžovatelka k prokázání svého tvrzení o údajném porušení rovných práv v předmětném řízení Ústavnímu soudu, mimo již uvedenou námitku, nenabízí žádný důkaz, který by umožnil pravdivost tohoto tvrzení ověřit (§34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka se zejména rozchází s názorem výše označených soudů v tom, že předmětné výroky vedlejšího účastníka řízení, které oba obecné soudy označily za urážlivé, způsobilé snížit důstojnost a čest stěžovatelky, byly natolik závažné, že odůvodňovaly postup podle ustanovení §13 odst. 2, odst. 3 OZ.
Ústavní soud však žádné pochybení obecných soudů při hodnocení relevantních ustanovení občanského zákoníku neshledal. Ustanovení §11 a §13 OZ poskytuje obecným soudům poměrně široký prostor pro soudní uvážení konkrétních, ryze individuálních okolností případu. To se v projednávané věci stalo. Za této situace Ústavní soud nezjistil žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze zcela výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Závěr odvolacího soudu o "polovičním procesním úspěchu" stěžovatelky a z něj vyplývající výrok o náhradě nákladů řízení pokládá Ústavní soud za správný a za náležitě odůvodněný. Jasně a srozumitelně je zde také vysvětlen mylný názor stěžovatelky o nutnosti aplikovat na náklady řízení ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. I v tomto případě se uplatní zásada, že o protiústavní výsledek by šlo pouze tehdy, jestliže by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi obecně respektován, a byl by tedy nepředvídatelnou interpretační libovůlí. Ústavní soud opodstatněnost tvrzení stěžovatelky o porušení článku 36 Listiny neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně chráněná práva stěžovatelky nebyla porušena, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu