ECLI:CZ:US:2008:3.US.2377.07.1
sp. zn. III. ÚS 2377/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A) I. P., B) V. R. a C) D. Ch., všichni zastoupeni JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 28 Cdo 1672/2006-396, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. 23 Co 497/2005, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. června 2005 č. j. 12 C 115/2000-287, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a Obzor, výrobní družstvo invalidů v Praze, IČ: 0002 7642, Praha 4, Michelská 4/11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti, která je podaná včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé všechny, v záhlaví usnesení označené rozsudky s tím, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 23 Co 497/2005 napadají jen co do výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, neboť označená rozhodnutí podle jejich názoru porušila ústavní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 90 Ústavy ČR.
K porušení článku 11 odst. 1 Listiny mělo dojít ze strany obecných soudů především tím, že neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu k pozemku, ačkoliv dohoda o vydání věci byla platně uzavřena a byla registrována tehdejším státním notářstvím. Za porušení článku 36 odst. 1 Listiny označují stěžovatelé nesprávná skutková zjištění a z nich vyvozené nesprávné právní závěry, neboť výše označené soudy prý nesprávně zhodnotily naplnění podmínky uvedené v ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), tedy existenci stavby na pozemku zřízené po jeho převzetí státem. V této souvislosti stěžovatelé tvrdí, že nebylo vedeno dokazování k prokázání jejich tvrzení o zastavěnosti předmětných pozemků již v době před jejich odnětím státem, že v rozhodnutí odvolacího soudu není řešen rozpor v otázce právních důsledků dohody o vydání věci, neboť tento soud dovozuje, že předmětná dohoda byla platná a současně dospívá k závěru, že pozemky ve výroku citovaného rozsudku označené neměly být vydány pro překážku v ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Podle mínění stěžovatelů v době uzavření předmětné dohody existoval jako věc v občanskoprávním smyslu pouze pozemek č. 1324, přičemž bylo respektováno zjištění, že stěžovatelům nelze vydat pozemek původně označený parcelním č. 1326 pro stavbu na něm zřízenou po odnětí věci. Stěžovatelé dovozují, že pokud "uzavřením dohody podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ... pozbývá platnosti rozhodnutí o odnětí věci, pak i vedlejší účastník pozbývá aktivní legitimaci k podání určovací žaloby".
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy neposuzovaly pozemky tak, jak po právní stránce existovaly v době uzavření dohody o vydání věci, resp. tak, jak byly v příslušných operátech tehdy evidence nemovitostí skutečně zaneseny. Z tohoto důvodu se také vedlejší účastník nemohl stát vlastníkem pozemku parcela č. 1324/2, který v předmětné době jako věc ve smyslu občanskoprávním neexistoval, neboť vznikl až později na základě oddělovacího geometrického plánu z té doby existující pozemkové parcely č. 1324 o celkové výměře 4 259 m2. Otázka zastavěnosti předmětného pozemku byla soudy dovozována z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 315/92, aniž by se obecné soudy detailně zabývaly důvodností namítané překážky vydání pozemku uvedené v ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Dále stěžovatelé tvrdí, že dohoda o vydání věci uzavřená ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. "neumožňuje její přezkum soudem, a to včetně její platnosti."
Ústavněprávní argumentace stěžovatelů se v podstatě soustřeďuje do jejich tvrzení o nedostatcích odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (ve smyslu ustanovení §157 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") s tím, že soudy se rovněž nedostatečně zabývaly námitkami stěžovatelů a ve svých rozhodnutích se s nimi řádně nevypořádaly.
Dovolacímu soudu zvlášť pak stěžovatelé vytýkají, že se ve svém rozhodnutí nezabýval "přezkoumáním odvolacího rozsudku dle předložených dokladů", ale jen shrnul dosavadní výsledky řízení. Rozsudky soudů jsou prý překvapivé.
II.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
O určovací žalobě vedlejšího účastníka řízení proti žalovaným: 1) I. P. [v tomto řízení stěžovatelka ad A) návrhu], 2) V. R., 3) V. R. ml. [stěžovatel ad B) návrhu] a 4) D. Ch. [stěžovatelka ad C) návrhu] bylo rozhodnuto opakovaně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 12 C 115/2000-287 tak, že žalobce je vlastníkem pozemku parcela č. 1324/2 o výměře 2 024 m2 v katastrálním území Michle, obec Praha, přičemž byla zamítnuta žaloba v části, jíž se vedlejší účastník řízení domáhal parcel č. 1324/1, 1324/3 a domu čp. 4 ve shodném katastrálním území a obci.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 23 Cdo 497/2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé s tím rozdílem, že změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně pozemku parcela č. 1324/3 ve vyhovující. Odvolací soud s odvoláním na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 315/92 dospěl k závěru, že zastavěnost pozemku parcela č. 1324/2 byla již v předmětném řízení vyřešena (proto neměla být označená parcela stěžovatelům na základě dohody ze dne 28. 5. 1991, registrované tehdejším státním notářstvím dne 9. 7. 1991, vydána). Z tohoto důvodu nezbylo, než rozhodnout o žalobě tak, že vedlejší účastník je jejím vlastníkem. Odvolací soud uvedl, že důvodem změny části původně zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo zjištění, že pozemek parcela č. 1324/3 v katastrálním území Michle, obec Praha o výměře 116 m2, zapsaný na LV č. 2137 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, je zastavěn, takže i v tomto případě neměl být ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. stěžovatelům vydán. Odvolací soud se zabýval i oprávněností vedlejšího účastníka řízení napadnout dohodu o vydání věci zmiňovanou žalobou a dospěl k závěru, že při jejím uzavírání "nebylo zohledněno hledisko zastavěnosti pozemku".
Odlišná situace byla podle názoru odvolacího soudu v případě pozemku parcela č. 1324/1 a budovy čp. 4 na něm stojící. Dohodu o vydání těchto nemovitostí se, podle mínění odvolacího soudu, nepodařilo žalobci zpochybnit.
Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 1672/2006-396 pod bodem I. výroku zamítl dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. V ostatním dovolání těchto žalovaných odmítl. Ve výroku pod bodem II. rozsudku odmítl dovolání vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání žalovaných, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, je třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., dovolání týkající se měnícího výroku odvolacího soudu pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl při řešení jím vymezené právní otázky odlišně od rozhodování odvolacích soudů či soudu dovolacího, resp. že by v případě možného řešení právní otázky rozhodl v rozporu s hmotným právem a v této souvislosti poukázal dovolací soud na právní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 45/2000 (publikovaného pod č. 133 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 19, dostupného rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že v případě přípustného dovolání žalovaných dovolání zamítl jako nedůvodné (§243b odst. 2 o. s. ř.) a dovolání nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud po zhodnocení námitek stěžovatelů a jejich tvrzení o porušení ústavnosti přezkoumal z tohoto pohledu napadené rozsudky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je polemika se skutkovými zjištěními obecných soudů, včetně způsobu hodnocení důkazů a s právními závěry, které z nich obecné soudy vyvodily. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí skutečnosti, které byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, případně v řízení dovolacím. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení §83 Ústavy ČR, neboť úkolem Ústavního soudu (článek 83 Ústavy ČR) je ochrana ústavnosti.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění ani právní závěry obecných soudů. Také výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výlučnou záležitostí obecných soudů. Ohledně skutkových zjištění je možné, s ohledem na ústavněprávní relevanci pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy, které obsahují svévolné hodnocení provedených důkazů, případy důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy a případy důkazů opomenutých. Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To neplatí pouze v případě, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 4, C.H.BECK, ročník 1995, str. 255, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavně právní pochybení tohoto druhu však Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil.
Pokud se týká námitek stěžovatelů, že se obecné soudy nezabývaly důvodností tvrzení vedlejšího účastníka o existenci překážky vydání sporných pozemků, lze uvést, že tato otázka, ostatně jak shodně uvedly soudy ve svých rozhodnutích, byla již řešena v jiném řízení (sp. zn. 15 C 315/1992) a nebylo proto třeba k ní provádět další dokazování.
Z hlediska ústavněprávního může být předmětem přezkumu Ústavního soudu pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo jestli jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
I když tedy, jak bylo vyloženo výše, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje právní závěry obecných soudů, k nimž bezesporu patří i otázka neplatnosti dohody o vydání věci, nemá Ústavní soud proti závěrům soudu prvního stupně i soudu odvolacího v této otázce z hlediska ústavněprávního žádné výhrady. Dohodu o vydání věci je jako smlouvu uzavřenou v rozporu s právními předpisy, tedy uzavřenou v rozporu s ustanovením §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., nutno považovat za neplatnou podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako každý právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo ho obchází. Ústavní soud proto souhlasí se závěrem dovolacího soudu, že právní názor odvolacího soudu v této otázce nebyl v rozporu s hmotně právními předpisy.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že rozhodnutí obecných soudů vykazují nedostatky ve smyslu ustanovení §157 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., a že by byla překvapivá, resp. že by byla rozporná.
Je třeba připomenout, že v předmětné věci bylo prováděno dokazování k prokázání (či vyvrácení) tvrzení vedlejšího účastníka řízení o údajných formálních nedostatcích, které měly způsobit neplatnost dohody o vydání věci (nesprávné označení vedlejšího účastníka, neurčitost dohody, nesprávné podepisování statutárními orgány vedlejšího účastníka), přičemž závěry z tohoto dokazování a ze skutkových zjištění zhodnotil odvolací soud v této souvislosti tak, že tyto skutečnosti nezpůsobily neplatnost dohody o vydání nemovitostí.
V souvislosti s tvrzením o porušení článku 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, která v oblasti restitučních předpisů vychází z přesvědčení, že dovolávat se ochrany vlastnických práv může jen ten, komu již konstituované (existující) vlastnické právo svědčí, nikoli ten, kdo nárok toliko tvrdí. Stěžovatelům však vlastnické právo k předmětným pozemkům nesvědčí, neboť jim z důvodu překážky uvedené v ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nemovitosti nemohly být vydány.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu