ECLI:CZ:US:2008:3.US.2390.07.1
sp. zn. III. ÚS 2390/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. V. Š. a 2. M. Š., obou zastoupených JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem v Brně, Masarykova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 1356/2006-580 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 887/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2007 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 1356/2006-580, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 887/2003 s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") sp. zn. 32 C 5/95, rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 2. 1997 č. j. 32 C 5/95-65 byl zamítnut návrh žalobkyně MUDr. J. Š., aby stěžovatelům byla podle §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí - domu č. p. 181 se stavební parcelou č. 188 v Peci pod Sněžkou. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. 20 Co 286/97 zrušen. Poté městský soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2007 č. j. 32 C 5/95-349 žalobě vyhověl a schválil dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, avšak Krajský soud v Brně jej potvrdil touto ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovateli podaná dovolání pak byla usnesením Nejvyššího soudu, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, odmítnuta s tím, že nejsou přípustná, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že snaha demokratického právního státu odčinit křivdy byla zúžena na uplatnění zvláštní soukromoprávní sankce vůči nim za nabytí věci v rozporu s právními předpisy, které tento stát sám porušil, a vyzněla tak, že nevyrovnaný účet za státem způsobené křivdy vyrovnali stěžovatelé majetkem, který od něho koupili, který dobudovali, 30 let opatrovali a zhodnocovali. Odčinili tedy křivdy za stát, který neochránil jejich investici, popřel jejich vlastnické právo, to vše bez náhrady a bez jakékoliv spoluúčasti demokratického státu na snaze odčinit způsobené křivdy. Dle svého vyjádření stěžovatelé nesou nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy, resp. nesou břemeno odpovědnosti státu. Přitom je třeba restituční předpisy vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly křivdy nové. Stěžovatelé mají za to, že důsledky aplikace restitučních předpisů jsou pro ně příkré, citelně zasahující do jejich života. Rozdíl mezi cenou, za kterou věc koupili od státu, a hodnotou, kterou vydávaný majetek má, je nepřiměřený, čímž byla porušena spravedlivá rovnováha mezi požadavkem veřejného zájmu na restituci a imperativem ochrany základního práva jednotlivce na ochranu majetku.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že výtky stěžovatelů v podstatě vychází z kritického názoru stěžovatelů na obsah a rozsah restituční právní úpravy. Představa o možnosti určité moderace rozsahu nápravy majetkové újmy je představou, na niž nemohly obecné soudy při posuzování restitučního nároku přistoupit. Zda a do jaké míry tu mohlo dojít či došlo k porušení ústavněprávní úpravy ochrany vlastnického práva, náleží na posouzení Ústavnímu soudu, dle názoru Nejvyššího soudu však k tomu v daném případě nedošlo. Dále Nejvyšší soud uvedl, že v jeho rozhodnutí bylo v úměrném rozsahu vysvětleno, jakým způsobem jsou předpisy restituční povahy při posuzování restitučních nároků aplikovány a interpretovány v praxi soudů, a že vzhledem k výše uvedenému nepokládá ústavní stížnost za opodstatněnou. Městský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž požádal o vyjádření MUDr. J. Š. Ze sdělení advokáta JUDr. Milana Kyjovského ze dne 26. 2. 2008 vyplynulo, že jmenovaná zemřela. Z tohoto důvodu požádal Ústavní soud o vyjádření J. Š. a Z. S. jako její právní nástupce. Ti sdělili, že je bude v řízení před Ústavním soudem zastupovat výše zmíněný advokát, Ústavní soud však do dnešního dne neobdržel ani příslušnou plnou moc, ani vyjádření k ústavní stížnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahují žádné nové skutečnosti ani právní argumentaci, ale jedná se buď o obecné úvahy, nebo jen o odkaz na odůvodnění rozhodnutí, Ústavní soud nepokládal za potřebné je zasílat stěžovatelům k replice a při svém rozhodování z nich nijak nevycházel.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V daném případě ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi nepochybně má, neboť výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, jež je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Její neopodstatněnost zřetelně plyne z předchozí judikatury Ústavního soudu (a Evropského soudu pro lidská práva; dále též jen "Evropský soud"). Stěžovatelé v ústavní stížnosti nevytýkají obecným soudům nějaké konkrétní pochybení, ať již jde o tzv. důkazní řízení, procesní postup či interpretaci a aplikaci uvedeného restitučního předpisu (či jiných norem obecně "jednoduchého práva"). Podstata ústavní stížnosti netkví ani tak v nesouhlasu stěžovatelů s tím, že je možná restituce majetku v takovém případě, jako je ten jejich, když souhlasí s tím, že restituční zákonodárství sleduje legitimní cíle, ale že v rámci jeho realizace nesou nepřiměřenou zátěž, resp. nesou břemeno, které by ovšem měl nést stát, jenž také vzniklou křivdu způsobil. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na jimi provedené zhodnocení domu, resp. na současnou, několikanásobně vyšší cenu vydaných nemovitostí.
Stěžovatelům, jak patrno z ústavní stížnosti, je znám rozsudek ze dne 5. 11. 2002 Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice (uveřejněný např. ve Sbírce soudních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku č. 1/2005), ve kterém byla řešena obdobná problematika jako v nyní projednávané věci, a jehož argumentaci ve své podstatě obsahuje nyní posuzovaná ústavní stížnost. Evropský soud v tomto rozsudku konstatoval, že "obecný cíl restitučních zákonů, tedy zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, představuje legitimní cíl a prostředek ochrany zákonnosti právních vztahů a
socio-ekonomického vývoje země". Současně však poukázal na to, že "je nutné toto provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Za tímto účelem by měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval" (viz bod 58 rozsudku). Dle názoru Ústavního soudu je třeba výše uvedené závěry vykládat tak, že není neslučitelné s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod daným způsobem zasáhnout do vlastnického práva, nicméně pokud k tomu dojde, musí se tak dít za náhradu, jež by byla v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo (viz bod 53 rozsudku). Otázku její výše (resp. zmíněného "rozumného poměru") je třeba řešit v závislosti na konkrétních okolnostech případu, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, za jakých okolností osoby dotčené restitucí příslušný majetek nabyly (viz bod 59).
Lze tedy shrnout, že samotné "odnětí" majetku původnímu vlastníkovi na základě restitučních předpisů a v souladu s nimi nelze pokládat za rozporné s jeho (ústavně zaručenými) základními právy a svobodami, resp. jen na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by nesl "nepřiměřenou zátěž", jak stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 391/05, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). V případě (dosud) legálního a legitimního zásahu do vlastnického práva tak možno existenci "nepřiměřené zátěže" (a následně i porušení zmíněného práva) posuzovat až v závislosti na státem poskytnuté náhradě (nebo její absenci).
Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelé nějakou náhradu obdrželi, dokonce ani není patrno, zda se vůbec nějaké domáhali. Určitý způsob náhrady zakotvuje sám zákon o mimosoudních rehabilitacích, a to v ustanovení §7 odst. 4 a 5, §11. Ústavní soud si je vědom toho, že důsledky aplikace restitučních předpisů mohou být v některých případech příkré a citelně zasahují do jejich životů a že pokud se dotčené osoby budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinny vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby nemuseli nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy. V souvislosti s tím je si nutno položit otázku, zda vůbec ustanovení §11 zákona o mimosoudní rehabilitaci může z hlediska ústavnosti a mezinárodních závazků České republiky obstát (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 575/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, usn. č. 1). V napadených rozhodnutích tyto otázky řešeny nebyly a ani být nemohly a Ústavní soud jejich řešení nemůže předjímat.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu