ECLI:CZ:US:2008:3.US.2459.08.1
sp. zn. III. ÚS 2459/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Lukášem Seibertem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Na Hradbách 16, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 2008 č. j. 29 Nd 241/2008-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 9. 2008, jež byla doplněna podáním ze dne 31. 10. 2008, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 2008 č. j. 29 Nd 241/2008-279 s tím, že tímto rozhodnutím byl porušen čl. 1 odst. 1, čl. 4 Ústavy České republiky a "ve spojení s čl. 3 Ústavy České republiky také čl. 36" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "a to ve spojení" s čl. 38 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví označeným usnesením bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky a jejího manžela (jako žalovaných v řízení o směnečných nárocích žalobců L. H. a Ing. J. K.) na přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 60/2002 jinému soudu z důvodu vhodnosti tak, že se tato věc nepřikazuje Krajskému soudu v Ostravě.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že ona a její manžel se účastníky daného řízení stali v důsledku toho, že jsou dědici Mgr. L. K., jenž bydlel v Praze. Protože oba žalovaní mají trvalé bydliště v H., dne 16. 4. 2008 stěžovatelka požádala o postoupení věci soudu "místně příslušnému" - Krajskému soudu v Ostravě, této žádosti však nebylo vyhověno. Stěžovatelka, poukazujíc na ustanovení §18 občanského soudního řádu, jenž má zakotvovat jednu ze stěžejných zásad civilního práva procesního, a citujíc z odborné literatury (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 65), tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl v přímém rozporu s výkladovými pravidly uvedené zásady. Přitom mu vytýká, že se vůbec nezabýval skutkovými okolnostmi celé věci, konkrétně náklady na cestování v souvislosti s jejími majetkovými poměry. V důsledku těchto okolností se nemůže seznamovat s obsahem soudního spisu a návrhy protistrany, čímž je její možnost se v daném soudním řízení hájit výrazně omezena (a druhá strana je tím zvýhodněna).
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na to, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a jako takový jej není možno považovat za další (odvolací či "superrevizní") instanci v systému všeobecného soudnictví.
Úvodem nutno upozornit, že stěžovatelka svůj návrh (na "postoupení spisů") odůvodnila tím, že je v invalidním důchodu a že - volně citováno - jí každá cesta do Prahy stojí 1 500 Kč, což představuje značný zásah do jejího rozpočtu. V této souvislosti je třeba upozornit, že stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti byla posunuta do jiné roviny, tedy že v důsledku uvedených skutečností nebude schopna se daného soudního řízení účastnit a hájit tak svá práva. Možno snad jen dodat, že stěžovatelka své tvrzení dokládá pouze tím, že jí byl k bezplatnému poskytnutí právních služeb určen Českou advokátní komorou advokát, nicméně z ničeho neplyne, že by vůbec nebyla schopna takové náklady nést.
V návaznosti na to vyvstává otázka, zda Nejvyšší soud mohl (a měl) z tvrzení, jak bylo formulováno ve stěžovatelčině návrhu, vyvodit také to, co stěžovatelka předestírá (až) v ústavní stížnosti, a případně (v souvislosti s tím) zkoumat její majetkové poměry, absence čehož je v ústavní stížnosti namítána. Jak už totiž bylo výše zmíněno, Ústavní soud není ve vztahu k Nejvyššímu soudu odvolacím orgánem, nýbrž orgánem, jenž pouze přezkoumává, zda postup tohoto soudu, resp. jím vydané rozhodnutí netrpí vadami majícími za následek porušení ústavnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o zcela patrný kvalitativní posun v argumentaci, neboť z předmětného návrhu neplyne, že by stěžovatelka pro případ nepřikázání věci Krajskému soudu v Ostravě nebyla s to hájit svá práva, dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud v daném ohledu nijak nepochybil.
Nejvyšší soud, pokud zkoumal existenci "okolností, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem", vycházel z ustálené, právní doktrínou akceptované praxe (srov. shora citovanou literaturu, str. 49). Tomuto postupu ani z pohledu ústavnosti nelze nic vytknout, neboť se jedná nepochybně o kritéria, jež jsou z hlediska daného rozhodování rozumná (relevantní). K tomu lze snad jen dodat, že na pojem "hospodárnost" je třeba nahlížet především z hlediska řízení jako celku, a nikoliv pouze jedné ze stran sporu.
Nejvyšší soud si dále opatřil vyjádření žalobců k podanému návrhu, ti však vyslovili s delegací nesouhlas. Vzhledem k místu jejich bydliště je zřejmé, že by tytéž náklady museli nést oni, a tudíž nelze hovořit o tom, že by eventuální delegace měla za následek hospodárnější projednání věci. Na straně druhé proti delegaci hovoří skutečnost, že u Městského soudu v Praze již proběhala ústní jednání, na jednom z nichž tento soud prováděl dokazování, a přikázání věci jinému soudu by tak s největší pravděpodobností vedlo jen k prodlužování celého řízení. Doktrína zmiňuje i nutnost přihlédnout k mimořádným poměrům účastníků řízení, ovšem samotnou skutečnost, že účastník řízení je (invalidní) důchodce a že mu vznikají náklady, které jej zatěžují, za mimořádnou označit nelze.
Jiný přístup by vedl k značné extenzi aplikace ustanovení §12 odst. 2 občanského soudního řádu, což by bylo zcela v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, č. 172), na který Nejvyšší soud správně poukázal a v němž se s poukazem na ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny hovoří o nutnosti restriktivního přístupu při interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení. Jiná situace by nastala, pokud by došlo ke kolizi výše uvedeného ústavně zaručeného základního práva s jiným základním právem (např. na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny); pak by bylo povinností Nejvyššího soudu se s touto skutečností ústavně konformním způsobem vypořádat. Ovšem za výše uvedených okolností, kdy nic takovému střetu nesvědčilo, neměl Nejvyšší soud pro takový postup žádný důvod. Celá kauza tak zůstává v rovině podústavního práva, ústavní stížnosti tedy chybí ústavněprávní dimenze.
S ohledem na tyto závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jedná se ve vztahu k ústavní stížnosti o návrh akcesorický, který, je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud; proto jej není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu