ECLI:CZ:US:2008:3.US.2474.08.1
sp. zn. III. ÚS 2474/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. T., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 7. 2008 č. j. 1 VZT 845/2003-49, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení a Hradecké lesní a dřevařské společnosti, a. s., se sídlem Malé náměstí 111, 502 00 Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť jím měla být porušena jeho základní práva vyplývající z článku 8 odst. 2 a z článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Dále mělo uvedeným rozhodnutím orgánu veřejné obžaloby dojít k porušení článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, bylo usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 2. 2008 č. j. KZV 83/2002-196 pod bodem I. dle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání stěžovatele (v trestní věci ,,obviněného") pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť v rozhodnutí specifikovaný skutek nebyl trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci. Pod bodem II. citovaného rozhodnutí bylo dle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele pro jiný skutek, kvalifikovaný jako pokus tr. činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť v rozhodnutí popsaný skutek nebyl trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci.
Proti uvedenému rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala v postavení poškozeného stížnost pouze Hradecká lesní a dřevařská společnost, a. s., se sídlem Hradec Králové, Malé náměstí 111, IČ: 609 13 827. O této stížnosti bylo státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 7. 2008 tak, že se stížností napadené rozhodnutí ruší a dle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. se státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze ukládá ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, měl se stěžovatel dopustit pokračujícího trestného činu podvodu v letech 2000 až 2002 (zkráceně řečeno) tím, že ač věděl o tíživé finanční situaci své firmy (stěžovatel, který podnikal jako fyzická osoba, nebyl s to hradit z důvodu předlužení své závazky), zajišťoval si příslibem úhrady vystavených faktur od různých podnikatelských subjektů dodávky zboží a služeb, které neuhradil a způsobil tak těmto subjektům škodu ve výši takřka 21 milionů Kč. Následně měl stěžovatel, v úmyslu zmařit uspokojení svých věřitelů, převést svoji firmu do vlastnictví jiných podnikatelských subjektů. Pokusu tr. činu podvodu dle ust. §8 odst. 1 k §250 odst. 1 písm. b) tr. zák. se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 13. 2. 2002 v Liberci, v Komerční bance, a. s. předložil tři směnky k proplacení částky 1 milion Kč na každou z nich, které měly splatnost 25. 7. 2001, 24. 8. 2001 a 25. 9. 2001, v nichž jako směnečník byl uveden A. S., a to přesto, že směnky byly vystaveny a akceptovány pouze za účelem zajištění zaplacení faktur stěžovateli s tím, že následně budou směnky vráceny a jmenovaný S. navíc již všechny své závazky vůči stěžovateli splnil.
Mezi poškozenými v trestním řízení vystupuje i uvedená Hradecká lesní a dřevařská společnost a. s., od níž měl stěžovatel na základě kupních smluv dosáhnout v době od 25. 10. 2000 do 13. 12. 2000 v 79 případech dodávky dřevní hmoty v celkové hodnotě 7 362 230,- Kč, které neuhradil.
Jak plyne ze spisového materiálu, byl stěžovatel pro uvedené skutky obžalován již v roce 2003 u Městského soudu v Praze, avšak trestní věc byla vrácena Městským soudem pod sp. zn. 4 T 18/2003 státnímu zástupci k došetření, a to ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 129/2003.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dospěla ve svém (posléze zrušeném) rozhodnutí ze dne 29. 2. 2008 k závěru, že ač stěžovatel dlužil značné částky dodavatelským subjektům, měl i on pohledávky za dalšími odběrateli jeho zboží, což způsobovalo jeho druhotnou platební neschopnost. Dle názoru státní zástupkyně nebylo na základě shromážděných důkazů možné konstatovat, že stěžovatel by jednal již předem s vědomím, že platby neuhradí a že by svým jednáním a příslibem úhrady uváděl věřitele úmyslně v omyl. Pokud jde o druhý skutek, státní zástupkyně dospěla k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohlo jednáním stěžovatele dojít ke škodě, která měla hrozit.
Poté, co shora jmenovaná poškozená obchodní společnost podala proti usnesení městského státního zastupitelství stížnost, státní zastupitelství vyššího stupně se ztotožnilo s argumentací poškozené obchodní společnosti s tím, že dosavadní dokazování nebylo zaměřeno na objasnění všech podstatných skutečností. Dle státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze nebyl v předchozím trestním řízení úplně zjištěn skutkový stav a nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, a to v případě obou výše popsaných skutků, což je v ústavní stížností napadeném usnesení podrobně odůvodněno. Dle napadeného rozhodnutí je v trestní věci stěžovatele nezbytné opatřit řadu dalších důkazů a věnovat pozornost zhodnocení výsledků dokazování v jeho komplexnosti z pohledu možnosti naplnění znaků skutkové podstaty tr. činu podvodu či z hlediska eventuálního naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že na základě stížnosti jednoho z mnoha subjektů, vystupujících v proběhnuvším řízení v postavení poškozeného, bylo rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství přezkoumáno (a následně zrušeno) v rozsahu mnohem větším, než jaký se Hradecké lesní a dřevařské společnosti, a. s., týkal. Stěžovatel je přesvědčen, že podání stížnosti subjektem v postavení poškozeného orgánu veřejné obžaloby činné v trestním řízení využil k tomu, aby se pokusil napravit údajné chyby, jichž se v předchozím řízení dopustil orgán instančně nižší. Takový postup nemá dle stěžovatele oporu v zákonných právních normách.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jednání uvedené v usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ad II. je hmotněprávně a i procesněprávně samostatným skutkem a že jeho spojení s jednáními v citovaném usnesení popsanými ad I. je čistě technickou záležitostí, odůvodněnou zřejmě hledisky časovými i hledisky hospodárnosti řízení. V řízení o skutku pod bodem II. nemá a neměla Hradecká lesní a dřevařská spol., a. s., postavení poškozeného, neboť jí nebyla a ani být nemohla způsobena v usnesení v ad II. uváděným jednáním škoda. Hradecká lesní a dřevařská spol., a. s., tedy tu část usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství, která se skutku uváděného ad II. týká, nemohla napadnout dle §172 odst. 3 tr. ř. stížností (resp. dle §142 odst. 1 tr. r.); tím spíše pak dle stěžovatele státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství nemůže v této části usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství přezkoumat a eventuelně i zrušit.
Stěžovatel je toho názoru, že požadavku na stíhání způsobem, který stanoví zákon, a tedy ústavněprávním nárokům na trestní řízení, zcela nevyhoví ani přezkoumání a zrušení rozhodnutí o jednání uvedeném ve shora specifikovaném usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství pod bodem ad I. Hradecká lesní a dřevařská společnost, a. s., měla, jak stěžovatel zdůrazňuje, postavení poškozeného pouze ve vztahu k jednání popsanému v citovaném usnesení v bodě ad I. pod číslem 11. Vzhledem k tomu, že dle §12 odst. 12 tr. řádu se "skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak", mělo na základě stížnosti poškozené Hradecké lesní a dřevařské společnosti, a. s., dojít k přezkoumání a eventuelně ke zrušení citovaného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství pouze v rozsahu, v němž se dotýká jednání uvedeného v bodě ad I. č. 11, neboť jen jím mohla být zmiňované poškozené způsobena škoda.
Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že bylo porušeno jeho právo vyplývající z článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož mj. nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále stěžovatel poukazuje na znění článku 2 odst. 2 Listiny, dle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví".
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení. Vrchní státní zástupce v tomto vyjádření uvedl, že dne 19. 8. 2008 bylo vlastní činností Vrchního státního zastupitelství v Praze zjištěno, že při vydání ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 24. 7. 2008 č. j. 1 VZT 845/2003-49 došlo nedopatřením k pochybení. Z Městského státního zastupitelství v Praze byl vyžádán příslušný trestní spis a věc byla znovu posouzena. Městskému státnímu zastupitelství v Praze byl dne 28. 8. 2008 zaslán přípis, v němž bylo vyjádřeno, že došlo k pochybení při vydání rozhodnutí, spočívajícímu v tom, že původní usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatele nebylo zrušeno pouze v napadené části, ale nesprávně jako celek. Městskému státnímu zastupitelství bylo doporučeno nové zastavení trestního stíhání stěžovatele v částech, kde již výroky v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí nabyly právní moci. Jak plyne z vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městské státní zastupitelství v Praze akceptovalo uvedené doporučení a s datem 31. 10. 2008 sp. zn. KZV 83/2002 zastavilo trestní stíhání stěžovatele z důvodu uvedeného v §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to pro skutky, kterých se měl dopouštět v období nejméně od května roku 2000 do poloviny roku 2001 v Praze 8 a jinde, a které byly kvalifikovány jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona.
Vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze nebylo stěžovateli zasíláno k replice, neboť obsahuje toliko popis procesních úkonů, s nimiž je stěžovatel obeznámen.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících různé typy řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Například opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338; usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/2000, II. ÚS 209/01, II. ÚS 650/01, II. ÚS 248/04).
Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
V trestních věcech je subsidiární charakter ústavní stížnosti judikaturou Ústavního soudu zdůrazňován zejména tam, kde se věc nachází teprve ve fázi řízení přípravného. V tomto stadiu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, snad s výjimkou nastoupení zcela mimořádných okolností, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž také vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší role superrevizního orgánu, který by perfekcionisticky "vylepšoval" průběh trestního řízení, v němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Jak Ústavní soud již opakovaně konstatoval, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení v rovině práva jednoduchého musí nutně znamenat zásah do základních práv obviněného, zaručených příslušnými články Listiny a Úmluvy.
V projednávané věci je zřejmé, že napadené usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství je procesně vadné. Zároveň je však třeba konstatovat, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o trestním stíhání stěžovatele nezvratně, neboť státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze nic nebrání při splnění příslušných zákonných podmínek znovu trestní stíhání zastavit, což se již skutečně opět stalo (usnesením ze dne 31. 10. 2008). Tím byl protiprávní stav zhojen a další zásah Ústavního soudu není potřebný.
Pokud jde o skutek vedený ad II. původního usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, bylo by v rozporu s výše uvedenou zásadou zdrženlivosti, pokud by Ústavní soud do probíhajícího řízení vstupoval kasací napadeného rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, zejména je-li z jeho vyjádření zřejmé, že tento orgán v předmětném trestním řízení účinně uplatňuje své dozorčí pravomoci ve vztahu ke státnímu zastupitelství nižšího stupně.
Ústavní soud připomíná, že zákonnost a tedy i ústavně souladný charakter trestního řízení musí být příslušnými orgány zkoumán v celém jeho průběhu. Ústavní soud odkazuje i na znění článku 90 odst. 1 věta prvá Ústavy a zejména na článek 4 Ústavy, podle nějž jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy především soudů obecných [viz zejm. postup obecných soudů dle §188, §223, §254 odst. 1 písm. c), §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Na základě výše uvedených zásad byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu