ECLI:CZ:US:2008:3.US.2532.07.1
sp. zn. III. ÚS 2532/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o námitce podjatosti soudců Ústavního soudu Jiřího Muchy, Jana Musila a Pavla Rychetského, v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2532/07, takto:
Soudci Jiří Mucha, Jan Musil a Pavel Rychetský nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2532/07.
Odůvodnění:
Dne 25. 10. 2007 obdržel Ústavní soud námitku podjatosti směřující proti soudcům III. senátu Ústavního soudu, který by měl rozhodovat o stížnostním návrhu České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě.
Stěžovatel v námitce poukazuje na skutečnost, že se zřetelem na poměr výše uvedených soudců k projednávanému případu lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Všichni tři soudci byli členy pléna Ústavního soudu, které přijalo dne 1. 11. 2005 stanovisko vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb. Stejně tak byli členy pléna Ústavního soudu, které téhož dne přijalo stanovisko vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 13/2006 Sb. Obě výše označená stanoviska řeší právní věc navrhovatele tím, že paušálně konstatují absenci naléhavého právního zájmu a vyslovují nemožnost obecnými právními prostředky se domáhat ochrany vlastnického práva v případě, že je účastník součástí církve. Ani jeden z uvedených soudců nevyužil svého práva odlišného stanoviska, jako to udělali v případě sdělení 477/2005 Sb. soudci Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a v případě sdělení č. 13/2006 Sb. Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Vlasta Formánková. V právním státě nelze připustit, aby konkrétní věc rozhodovali soudci, jejichž názorová orientace je negativně zaměřena proti stěžovateli, resp. proti předmětu projednávané věci.
Pavel Rychetský se měl dále v roce 1997 v opavské restauraci Koruna posmívat Německému řádu a České provincii Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě. Dle stěžovatelky je třeba vzít v potaz též tu skutečnost, že Pavel Rychetský byl od roku 1996 senátorem za Českou stranu sociálně demokratickou, přičemž v následujících letech zastával vrcholné politické funkce. Ve stejném období měli vrcholní členové téže strany, Miloš Zeman a Pavel Dostál, směřovat proti Řádu německých rytířů celou řadu negativistických výroků, přičemž Pavel Rychetský, jakožto ministr spravedlnosti těmto výrokům nezabránil.
II.
Námitka podjatosti byla postoupena dotčeným soudcům k vyjádření, přičemž tito uvedli následující.
Jiří Mucha se v předmětné kauze za subjektivně podjatého nepovažuje. Nemá žádný specifický poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, jenž by mohl vzbudit pochybnosti o podjatosti. Skutečnost, že jakožto člen pléna Ústavního soudu se účastnil přijetí dvou stěžovatelem označených stanovisek pléna, není dle jeho mínění způsobilá vyvolat objektivní pochybnost o podjatosti.
Jan Musil ve svém vyjádření konstatoval, že k předmětu ústavní stížnosti ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Ve věci nebyl nijak činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Pavel Rychetský uvedl, že stěžovatele Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě ani žádného jeho člena či představitele osobně nezná a nemá k nim, ani k projednávané věci vůbec žádný vztah. Způsob hlasování o stanoviscích pléna nemůže být důvodem pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti. Ve městě Opava byl pravděpodobně jen jednou v životě, a to v roce 2002, kdy se konalo výjezdní zasedání vlády, jejímž byl členem. V každém případě se tam však, ani nikde jinde, "neposmíval" žádnému řádu a nevyslovoval závěry o možných výsledcích jejich soudních sporů. Naopak je obecně známo, že v době, kdy se vedla veřejná debata o judikatuře ohledně vracení majetku konfiskovaného na základě tzv. Benešových dekretů, odmítal jakékoli snahy politiků o legislativní či politické řešení s tím, že rozhodnutí je věcí moci soudní a nikoli moci výkonné či zákonodárné.
Ústavní soud zaslal vyjádření dotčených soudců stěžovateli k replice a stanovil mu lhůtu 30 dnů, v níž mohl na uvedené reagovat. Této lhůty stěžovatel nevyužil.
III.
Podle ustanovení §36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).
Jinak řečeno, pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení či subjektivních pocitech soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Všech tří soudců se týkala námitka, dle níž by měli být vyloučeni z rozhodování v předmětné věci již z toho důvodu, že se účastnili přijímání výše citovaných stanovisek pléna. S touto argumentací se však nelze ani v nejmenším ztotožnit. Ze skutečnosti, že si v případě tzv. restituční tečky nepodali soudci odlišné stanovisko, nelze dovozovat jejich předpojatý vztah k projednávané věci. Přijaté stanovisko nevyjadřovalo negativní vztah k církevnímu majetku či dokonce ke stěžovateli, ale zabývalo se otázkou, zda je možné se v obecné rovině domáhat konfiskovaného majetku občanskoprávní cestou. Dovedeme-li námitku stěžovatele k závěrům ad absurdum, byli by z projednávaného případu v podstatě vyloučeni všichni soudci Ústavního soudu, neboť i ti soudci, kteří vyjádřili ve vztahu ke stanoviskům svůj odlišný právní názor, jsou přijatými stanovisky vázáni. V zásadě tedy nelze očekávat, že by projednání případu soudním senátem v jiném složení mělo jakýkoli dopad na projednávaný případ.
Co se týče dalších námitek směřovaných vůči Pavlu Rychetskému, je nutno konstatovat, že tyto nepřekračují rovinu subjektivního tvrzení, přičemž nelze dohledat skutečnosti, které by jej objektivizovaly. Za objektivní nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně existují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že je soudce nadán zaujatým vztahem k projednávané věci.
Pokud stěžovatel brojí proti způsobu, jakým se k restitucím majetku vyjadřovali předchozí představitelé výkonné moci, je třeba uvést, že Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 16/06, nebo ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06) uvedl, že aktivity politiků směřující k ovlivnění rozhodnutí soudů jsou v podmínkách právního státu nepřípustné. Odpovědnost za tyto projevy však nelze přiřknout Pavlu Rychetskému, byť by se v té době nacházel ve funkci ministra spravedlnosti.
Z uvedených důvodů čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudců Jiřího Muchy, Jana Musila a Pavla Rychetského z projednání a rozhodování věci dle §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány, pročež rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu