ECLI:CZ:US:2008:3.US.2532.07.2
sp. zn. III. ÚS 2532/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Beethovenova 1, zastoupeného JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. února 2006 č. j. 10 C 225/98-213 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2007 č. j. 56 Co 315/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. září 2007 (podanou k poštovní přepravě dne 26. září 2007) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o její žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, s tvrzením, že jejich vydáním byla dotčena na svých základních právech zakotvených čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podáním ze dne 19. října 2007, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. října 2007, vznesla stěžovatelka námitku podjatosti soudců Jana Musila, Jiřího Muchy a Pavla Rychetského. Usnesením ze dne 24. ledna 2008 č. j. III. ÚS 2532/07-32 rozhodl IV. senát Ústavního soudu, dle rozvrhu práce příslušný k rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců III. senátu Ústavního soudu, že soudci Jan Musil, Jiří Mucha a Pavel Rychetský nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2532/07.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 10 C 225/98, který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 20. června 2007 č. j. 56 Co 315/2006 podala stěžovatelka dne 26. září 2007 dovolání (č. l. 318 a násl. spisu okresního soudu). S ohledem na to, že Okresní soud v Bruntále ihned vyhověl žádosti Ústavního soudu o zaslání spisu, nebyly dosud učiněny všechny úkony podle ust. §241b o. s. ř. a dovolání dosud nebylo předáno Nejvyššímu soudu, nebylo o něm dosud ani rozhodnuto.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je jí, podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění citované novely, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěla, budou moci případně zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj