ECLI:CZ:US:2008:3.US.2586.07.1
sp. zn. III. ÚS 2586/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené Mgr. Miroslavem Dosedělem, advokátem se sídlem U Sportovní haly 3, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. února 2006 č. j. 12 Co 1/2006-140, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a obchodní společnosti BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC, se sídlem U Sportovní haly 3, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2007, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného rozsudku z důvodu porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), současně i pro porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na svoji nedobrou finanční a sociální situaci, do níž se "ne vlastní vinou" dostala v průběhu devadesátých let minulého století, a jejímž důsledkem údajně bylo prodlení s úhradami spojenými s užíváním družstevního bytu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006 č. j. 12 Co 1/2006-140, kterým tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v dřívějším řízení žalobci) náklady odvolacího řízení. Obecným soudům (i když podle petitu ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný, stěžovatelka navrhuje zrušení pouze rozsudku odvolacího soudu) stěžovatelka vytýká, že tyto soudy údajně nepřihlédly ke "stanovisku doručenému soudu dne 13. 6. 2001". Z tohoto stanoviska je podle jejího názoru zřejmé, že na straně stěžovatelky existují "důvody hodné zvláštního zřetele, které mohou tvrdost zákona odstranit".
Soudu prvního stupně navíc stěžovatelka vytýká, že při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že stěžovatelka jako členka bytového družstva v této době hodnotu družstevního bytu "téměř zcela uhradila".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2003 č. j. 13 C 98/2000-91 bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedlejšího účastníka jako žalobce proti stěžovatelce a Jaroslavu Švecovi jako žalovaným rozhodnuto tak, že řízení proti druhému žalovanému bylo zastaveno (výrok I.) a soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu v tomto výroku II. blíže identifikovaném (dále jen "předmětný byt"). Současně určil, že nájemní poměr mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Vyklizení předmětného bytu vázal soud prvního stupně na zajištění přístřeší.
Soud prvního stupně v řízení vzal za prokázané, že stěžovatelka se po zrušení práva společného nájmu předmětného bytu soudem v roce 1999 stala jeho výlučnou nájemkyní a členkou bytového družstva. Po stěžovatelce byly vedlejším účastníkem řízení již v roce 1999 vymáhány dlužné částky včetně příslušenství, mající původ v nezaplaceném nájemném; obdobná skutková situace nastala o rok později, kdy předmětem řízení se stalo příslušenství původně žalované pohledávky z dlužného nájemného. V posledně uvedeném řízení stěžovatelka odmítala přistoupit na veškeré návrhy vedlejšího účastníka ke smírnému vyřešení sporu.
Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že ke dni podání žaloby stěžovatelka neplatila nájem a služby spojené s užíváním družstevního bytu. Současně tento soud dovodil, že pokud dlužné nájemné uhradila stěžovatelka až po podání žaloby (přičemž však nezaplatila příslušenství žalované pohledávky), není tato okolnost relevantní k prokázání nenaplnění výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "OZ"), ale jen pro posouzení, zda přivolení k výpovědi nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. K takovému závěru však soud prvního stupně s ohledem na provedené dokazování nedospěl.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 2. 2006 č. j. 12 Co 1/2006-140 ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně "v odvoláním napadených částech výroku v odstavcích II. a III.", neboť podle jeho názoru nebylo odvolání stěžovatelky důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a proto neshledal důvodným tvrzení stěžovatelky o nesprávném hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nesouhlasil ani s druhou odvolací námitkou, že odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a zdůraznil, že soudem prvního stupně aplikovaný právní předpis, resp. jeho jednotlivá ustanovení byla i správně vyložena, přičemž jeho právní závěry korespondují s judikaturou obecných soudů v těchto otázkách.
V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud rovněž zabýval námitkami stěžovatelky ohledně údajně rozdílného režimu bytů družstevních a "nájmu bytu obecně", jakož i otázky další existence dluhu na nájemném za užívání bytu v případě nezaplacení příslušenství dlužné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 26 Cdo 2043/2006-165 odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
I když stěžovatelka přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], protože odvolací soud údajně nevzal v úvahu skutečnost, že "v předmětné věci se nejedná o nájem bytu obecně, ale o nájem bytu družstevního", dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky nebylo přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) ani podle tvrzeného ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a v této souvislosti uvedl, že otázku, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 OZ), nelze s odkazem na platnou judikaturu považovat za otázku zásadního právního významu s obecným přesahem do soudní praxe. Rovněž poukaz stěžovatelky na údajně nesprávnou aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. d) OZ na předmětnou věc neshledal zásadně právně významným.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
I když stěžovatelka ve věci podala dovolání, o němž bylo před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto dovolacím soudem tak, že bylo jako nepřípustné odmítnuto, přičemž výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu (od jehož doručení stěžovatelka odvíjí zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti) stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, považuje Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti právě s ohledem na již citované usnesení dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") za zachovalou i ve vztahu k předchozímu rozsudku odvolacího soudu.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry přijatými obecnými soudy. Její námitky směřují proti těmto právním závěrům, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu dovodily. Jen nesouhlas stěžovatelky s údajně "nesprávnými právními závěry či nespravedlivými rozsudky soudů" však sám o sobě není možné považovat za porušení ústavnosti.
Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu skutečnost, že ona, jako dlouholetá členka bytového družstva, v převážné části splatila "zůstatkovou hodnotu předmětného družstevního bytu", což stěžovatelka považuje za "důvod hodný zvláštního zřetele" ve vztahu k hodnocení okolností naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) OZ, neobstojí, neboť, jak správně zdůraznil odvolací soud, stěžovatelce bylo ze strany vedlejšího účastníka umožněno pohledávku včetně příslušenství splácet ve formě zcela zanedbatelných částek po 200,- Kč měsíčně s tím, že vedlejší účastník byl v případě smírného řešení sporu ochoten žalobu proti stěžovatelce vzít zpět.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že stěžovatelka neplnila své povinnosti nájemce. Nelze zajisté na nikom odůvodněně požadovat, aby se vzdal svého majetku jen proto, že povinný subjekt odmítá plnit řádně a včas své závazky. Opačný výklad by byl zcela jistě v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, který mimo jiné uvádí, že každý má právo vlastnit majetek; vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a s čl. 11 odst. 3 Listiny (vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy). Oba obecné soudy tedy správně při zvažování, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebude v rozporu s dobrými mravy, dospěly k negativnímu závěru, když především vzaly v úvahu celou řadu řízení, v nichž se vedlejší účastník byl nucen po stěžovatelce domáhat splnění svých splatných pohledávek, i možnosti stěžovatelky, jak v poměrně dlouhém časovém úseku dlužné nájemné, včetně jeho příslušenství, vedlejšímu účastníkovi řízení uhradit.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vždy zastává názor, že proces dokazování, zahrnující i hodnocení provedených důkazů, je ve výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší do něj zasahovat za situace, v níž tyto soudy respektují hranice vymezené zásadami a principy, jimiž se řídí civilní proces.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, která by ve smyslu argumentace stěžovatelky bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavních práv.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu