ECLI:CZ:US:2008:3.US.2608.08.1
sp. zn. III. ÚS 2608/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Ch., zastoupeného JUDr. Lenkou Michálkovou, advokátkou v Praze 5, Stroupežnického 2328/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008 č. j. 8 Afs 65/2007-95, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2007 č. j. 57 Ca 76/2005-54, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 29. 8. 2005 č. j. 8010/05-110Ga a rozhodnutí Finančního úřadu v Horažďovicích ze dne 8. 11. 2004 č. j. 21748/04/134970/1424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o vyměření daně. Finanční úřad v Horažďovicích vyměřil stěžovateli dodatečným platebním výměrem daň z příjmů fyzických osob, která byla k odvolání stěžovatele snížena rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni, kterou krajský soud zamítl. Stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jež byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta jako nedůvodná. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti na základě darovací či kupní smlouvy, a to z hlediska určení předmětu daně z příjmů fyzických osob a vyměření daně podle příslušných daňových předpisů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel napadá posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy darovací a tvrdí, že vůle stran směřovala pouze k úplatnému převodu nemovitostí, a to bez ohledu na to, že převod, a následně i vklad vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem, byl uskutečněn na základě smlouvy označené jako "smlouva darovací", v níž úplata nebyla zmíněna. Stěžovatel pak údajně chybně podal přiznání k dani darovací a uhradil darovací daň. Namítá dále nesprávné zjištění skutkového stavu věci a napadá hodnocení prováděných důkazů jako účelové. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje i v tom, že s ním nebyla projednána zpráva o daňové kontrole.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecného či správního soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123).
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 či usnesení sp. zn. III. 677/06). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu správního práva, je právě Nejvyšší správní soud orgánem, jemuž přísluší tato pravomoc. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud ani jiné správní soudy a orgány nejsou nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu správní orgány v daném případě podle názoru Ústavního soudu plně dostály a Ústavnímu soudu tedy nepřísluší detailně přezkoumávat právní ani skutkové závěry správních soudů, natož pak dokonce správních úřadů, jak se snaží Ústavnímu soudu stěžovatel předestřít.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě a precizně, s odkazem na svou judikaturu, odůvodňuje posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy darovací a z toho vyplývajících právních následků, spočívajících ve vyměření příslušné daně. Vypořádává se i s dalšími námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti, a Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu správními úřady a soudy, které je dle jeho názoru v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry, Ústavní soud nezjistil taková pochybení v dané věci. Ústavní soud pod aspektem ochrany ústavnosti nemůže postupu správních úřadů a soudů ničeho vytknout, neboť má za to, že aplikovaly předmětná ustanovení daňového řádu a občanského zákoníku v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal v projednávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu