ECLI:CZ:US:2008:3.US.2782.07.1
sp. zn. III. ÚS 2782/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Teplicích, Teplice, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem v Teplicích, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2007 č. j. 9 Co 86/2007-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 23. 10. 2007 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2007 č. j. 9 Co 86/2007-19, a to pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozhodnutím potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku napadeném odvoláním stěžovatele, jímž bylo povinnému [po zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu] uloženo uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší v podstatě tytéž námitky, jaké uplatnil již ve své předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1298/07. Jeho námitky spočívají v tom, že obecný soud - vzhledem k zásadě úplatnosti výkonu exekuční činnosti - nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení exekučního a občanského soudního řádu; v důsledku tohoto došlo k faktickému odepření práva exekutora na odměnu za provedenou práci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
III. senát Ústavního soudu o výše zmíněné ústavní stížnosti již rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2007, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc skutkově i právně obdobnou a že se Ústavní soud v tomto svém dřívějším rozhodnutí vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatňuje v nyní posuzované ústavní stížnosti, lze jej na odůvodnění tohoto rozhodnutí pro stručnost odkázat, stejně jako na odůvodnění dalších rozhodnutí, jež byla ve věcech stěžovatele vydána (např. usnesení ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2035/07, ze dne 10. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 2036/07).
Pro tytéž důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu