ECLI:CZ:US:2008:3.US.2810.07.1
sp. zn. III. ÚS 2810/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Janou Krčkovou, advokátkou se sídlem Pozořice, Na Městečku 247, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2007 č. j. 49 Co 51/2007-125 ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2007 č. j. 49 Co 51/2007-128, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. července 2006 č. j. 5 P 160/2003-72, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení a M. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Brně ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2007 č. j. 49 Co 51/2007-128, kterým byl pod bodem I. výroku změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného pro nezletilého D. M., a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 7. 2006 č. j. 5 P 160/2003-72. Stěžovatel tvrdí, že nesprávným rozhodnutím těchto obecných soudů byla porušena jeho práva zaručená v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na obsah smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu manželství, uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, kterou údajně po hmotné stránce zabezpečil vedlejší účastnici a svého nezletilého syna, přičemž součástí uzavřené dohody byla i dohodnutá výše výživného pro nezletilého v částce 2 000,- Kč měsíčně.
Ve vztahu k rozhodování výše označených soudů stěžovatel není spokojen především se zvýšením výživného pro nezletilého syna i se způsobem jeho stanovení. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v postupu obou obecných soudů, které prý řádně neprověřily skutečné výdělkové možnosti stěžovatele a jeho majetkové poměry, zvláště pak částku odečítanou jeho zaměstnavatelem z jeho příjmu za používání služebního vozidla. Další námitky stěžovatele směřují proti údajně nedostatečně vyhodnoceným okolnostem, za nichž si syna přebírá k návštěvám své rodiny, poskytuje mu dárky a kapesné, přičemž takto jím poskytované prostředky nejsou započteny do výše výživného, což byl prý i jeden z důvodů, proč bylo výživné soudem zvýšeno zpětně již od roku 2004.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 27. 7. 2006 č. j. 5 P 160/2003-72 změnil rozsudek téhož soudu ze dne 17. 3. 2003 č. j. 5 Nc 168/2003-25 ve výroku o výživném pro nezletilého D. M. - syna stěžovatele (dále jen "nezletilý") tak, že stěžovateli uložil přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 3 000,- Kč, počínaje dnem 1. 3. 2006 a částkou 3 500,- Kč počínaje dnem 1. 9. 2006. Dále soud prvního stupně rozhodl o nedoplatku na výživném.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně konstatoval, že oba účastníci mají mimo nezletilého další vyživovací povinnosti, a to každý k jednomu nezletilému dítěti.
Soud prvního stupně zjistil, že průměrný měsíční příjem podle údajů zaměstnavatele stěžovatele činí k březnu 2006 cca 26.000,- Kč, za rok 2005 činil tento příjem cca 29.000,- Kč. Oproti tomu vedlejší účastnice pobírá rodinné přídavky na dvě děti a do doby nástupu na mateřskou dovolenou jí byly vypláceny sociální dávky.
Při svém rozhodování aplikoval soud prvního stupně ustanovení §163 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a §85 odst. 2, §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2007 č. j. 49 Co 51/2007-125 ve znění opravného usnesení z téhož data č. j. 49 Co 51/2007-128 k odvolání stěžovatele změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zvýšení výživného tak, že za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 7. 2005 původně stanovené měsíční výživné ve výši 2 000,- Kč zvýšil na 3 800,- Kč, za dobu od 1. 8. 2005 do 28. 2. 2006 na částku 3 500,- Kč, za dobu od 1. 3. 2006 do 28. 2. 2007 na částku 3 300,- Kč a za dobu od 1. 3. 2007 do budoucna na částku 3 000,- Kč měsíčně.
Současně odvolací soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici nedoplatek na výživném ve výši 49 900,- Kč ve lhůtě do tří měsíců od doručení rozsudku.
Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť již v řízení před soudem prvního stupně byly zjištěny v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí soudu odůvodněné potřeby nezletilého a výdělkové a majetkové poměry obou rodičů za dobu tří let před podáním návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného.
Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně byla tak především nutnost diferenciace výživného v přímé závislosti na zjištěném čistém měsíčním příjmu stěžovatele tak, jak byl prokazován v období let 2003 - 2007, odůvodněné potřeby nezletilého a dávek státní sociální podpory vyplácené vedlejší účastnici řízení, které zůstaly v podstatě neměnné, přičemž odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že k výrazným změnám od poslední úpravy výživného došlo nejen na straně nezletilého v souvislosti s jeho věkem a tedy i odůvodněnými potřebami, ale i na straně stěžovatele, jemuž se podstatným způsobem (v roce 2004) zvýšil jeho čistý měsíční příjem, který po určitých změnách byl i ke dni rozhodování odvolacího soudu vyšší oproti původně posuzovanému příjmu o cca 7 000,- Kč měsíčně, ovšem s tím, že v průběhu doby došlo rovněž ke zvýšení počtu jeho vyživovacích povinností.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím obou obecných soudů a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (článek 87 Ústavy ČR) nezkoumal celkovou zákonnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti přísluší posoudit předmětná rozhodnutí obou obecných soudů, jakož i řízení, které jim předcházelo, výhradně z pozic dodržení kautel ústavnosti procesu jako celku (článek 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soud rovněž nepřísluší právo přezkumného dohledu nad jurisdikční činností těchto soudů za situace, kdy tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí vždy trvá na tom, že mu v zásadě nepřísluší ani přehodnocování důkazů tak, jak byly provedeny obecnými soudy, ovšem za předpokladu, že v tomto procesu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jedním z principů, jenž představuje součást práva na spravedlivý proces, je povinnost soudů své rozsudky náležitě odůvodnit (§157 o. s. ř.). Z odůvodnění musí jasně vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě nesplnění tohoto principu a za situace, kdy by v projednávané věci došlo k svévolné aplikaci normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, tedy kdy by např. právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by možné považovat takové rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny, resp. za stojící mimo hranice vymezené článkem 90 Ústavy.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na zevrubné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval námitkami stěžovatele nyní opětovně předkládanými Ústavnímu soudu k dalšímu posouzení, přičemž skutkové závěry tohoto soudu byly dostatečným podkladem pro jím vyvozené právní závěry.
Odvolacím soudem byla v předmětné věci aplikována ustanovení §85, §96 odst. 1 a §99 zákona o rodině, přičemž důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla potřeba rozhodnout diferencovaně nejen o potřebách nezletilého, ale i o sladění těchto potřeb s výdělkovými a majetkovými možnostmi a schopnostmi obou rodičů nezletilého.
Pokud jde o námitku stěžovatele, směřující oproti možnosti započtení částky odečítané jeho zaměstnavatelem za používání jemu přiděleného služebního vozidla, je třeba připomenout, že při posouzení majetkových poměrů rodičů je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k celkové životní úrovni. Při rozhodování soudu podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině je tedy soud povinen si obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného. I když však posouzení návrhu na určení (zvýšení) výživného pro nezletilého je věcí volné úvahy soudu, které je odvislé od posouzení možností a schopností osob k výživě nezletilého povinné a odůvodněných potřeb oprávněného, je povinností soudu vycházet ve svých úvahách především ze zjištěného skutkového stavu věci, přičemž významnou roli v této činnosti soudu bezesporu hrají listinné důkazy dokumentující výdělkové možnosti a schopnosti obou rodičů nezletilého.
Protože podle ustanovení §6 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění, je považována za příjem zaměstnance i částka ve výši 1% vstupní ceny zaměstnavatelem bezplatně poskytnutého motorového vozidla k používání pro služební i soukromé účely, a to za každý i započatý kalendářní měsíc poskytnutí vozidla, nebyl důvod k tomu, aby tato částka ve smyslu výše uvedeného nebyla při nově stanovené výši výživného příslušným soudem zohledněna. Tento postup ostatně odpovídá zásadě vyšetřovací v řízení nesporném, kterým je též řízení ve věcech péče o nezletilé.
Ze všech výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod, kterého se měly v projednávané věci dopustit oba obecné soudy, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu