ECLI:CZ:US:2008:3.US.2824.07.1
sp. zn. III. ÚS 2824/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou v Brně, Zelný trh 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007 č. j. 37 Co 282/2006-298 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006 č. j. 24 P 188/94-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítá porušení ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006 č. j. 24 P 188/94-239 bylo rozhodnuto tak, že výživné stanovené otci (stěžovateli) na nezletilou dceru rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1994 sp. zn. 31 C 421/92 bylo zvýšeno z částky 1 000,- Kč měsíčně na částku 1 500,- Kč měsíčně od 1. 6. 1997, na částku 2 000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2000, na částku 3 500,- Kč měsíčně od 1. 1. 2001 a na částku 4 000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2003, splatné k rukám matky vždy do 10. dne v měsíci předem. Dále soud uložil stěžovateli uhradit nedoplatek na výživném pro nezletilou Michaelu za období od 1. 6. 1997 do 30. 4. 2006 v částce 166 500,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že výživné, stanovené otci na nezletilou dceru rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1994 sp. zn. 31 C 421/92 na částku 1 000,- Kč měsíčně, zvýšil za dobu od 1. 6. 1997 do 31. 12. 2000 na částku 3 000,- Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2003 na částku 4 000,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2004 nadále na částku 5 000,- Kč měsíčně. Odvolací soud dále rozhodl, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 6. 1997 do 30. 7. 2007 v částce 306 000,- Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozsudky byla porušena ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině a dále, že bylo porušeno jeho základní právo dané čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy obou stupňů při stanovení výše výživného nesprávně posoudily stěžovatelovy příjmy. Stěžovatel má dále za to, že soudy nezohlednily další poměry na straně stěžovatele, nebyla řádně prozkoumána jeho životní úroveň a nebyla srovnána s životní úrovní matky nezletilé. Na podporu své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy nevycházely důsledně z příjmů celé domácnosti matky nezletilé, neboť nezapočítávaly příjem druha matky a neprověřily veškeré příjmy matky (např. ty, které pobírá z pronájmu bytu).
Stěžovatel také poukazuje na to, že matka nezletilé neplní řádně povinnosti ve vztahu ke stěžovateli, brání nezletilé ve stycích s ním a stěžovateli se jeví jako protiprávní, aby na jednu stranu byl povinen platit soudem stanovené částky výživného, a na straně druhé mu soud neposkytl ochranu v tom směru, aby matka plnila svoje povinnosti, které jsou jí uloženy.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je v souladu s čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoli tedy "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dle názoru Ústavního soudu o takový případ v projednávané věci nejde.
Základní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzené nesprávné interpretaci ustanovení §96 zákona o rodině, upravujícím kritéria určení výživného. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné uvést, že mu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06, II. ÚS 1934/07 aj.). Je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být pravomocí Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. I kdyby skutkové závěry obecných soudů byly kritizovatelné z hlediska věcné správnosti, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu; rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Námitku stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že matka nezletilé neplní řádně své povinnosti, týkající se styků stěžovatele s nezletilou, nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat, neboť napadená rozhodnutí se týkají pouze stanovení výše výživného a nikoli úpravy styků s nezletilou. V tomto případě by se jednalo o jiné řízení, jehož eventuální výsledky stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenapadá.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu