ECLI:CZ:US:2008:3.US.2921.07.1
sp. zn. III. ÚS 2921/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. P., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem v Praze 1, Revoluční 762/13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 4 To 76/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 42 T 4/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2007 H. P. (dále jen "stěžovatel") napadl a domáhal se zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 4 To 76/2007, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 42 T 4/2007 s tím, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž práva plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše uvedeným rozsudkem městského soudu byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 ve spojení s §143 trestního zákona a jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let; současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Praze výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona ve spojení s §143 trestního zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let; dále mu uložil trest vyhoštění v délce 10 let. Tohoto trestného činu se stěžovatel dle vrchního soudu dopustil, stručně řečeno, tím, že se samostatně stíhaným B. L. na pobočce Živnostenské banky, a. s., se pokusili o proplacení padělaného šeku.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly zásadu materiální pravdy, neboť aktivně vyhledávaly jen to, co by eventuálně mohlo svědčit v jeho neprospěch, a záměrně přehlížely důkazy svědčící o jeho nevině. Poukazuje na zásadu in dubio pro reo a namítá, že napadené rozsudky nebyly řádně, v souladu s §125 trestního řádu odůvodněny, a že jsou proto nepřezkoumatelné. Obecné soudy měly opomenout v průběhu řízení provést důkaz znaleckým posudkem, jímž by se objasnilo, zda do předmětného šeku nevpisoval obžalovaný B. L., ačkoliv on to opakovaně navrhoval. Naopak nechaly vypracovat znalecký posudek, který ho jako osobu, která do šeku vpisovala, vyloučil. Naopak zbytečné bylo vyžádání právní pomoci z Irska k pravosti šeku, protože tato skutečnost již byla prokázána. A také, ačkoliv předložil čistý výpis z rejstříku trestů, toto nebylo dostatečným důkazem, že není "několikrát trestaný kriminální živel". Městskému soudu v Praze stěžovatel dále vytýká, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá hodnocení důkazů, takže není zřejmé, na základě čeho tento soud dospěl k závěru o jeho vině, a Vrchnímu soudu v Praze pak to, že ač na tyto vady upozornil v odvolání, ponechal je soud bez odezvy. Současně stěžovatel tvrdí, že oba soudy nedostatečně hodnotily výpovědi jeho a klíčových svědků a že nevzaly v potaz závěry znaleckého posudku, jakož i to, že jmenovaný jen pasivně jednání obžalovaného B. L. přihlížel. V této souvislosti stěžovatel namítá, že nebylo vysvětleno, proč daly přednost tvrzení druhého obžalovaného před jeho tvrzením.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vrchní soud v Praze taktéž odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že je z něho patrno, že nepřijal stěžovatelovy námitky a že nezjistil nic, co by svědčilo jednostrannému postupu v neprospěch stěžovatele. Současně upozornil, že závěry o vině nejsou opřeny jen o výpověď obžalovaného B. L., ale o řadu dalších důkazů, které soud prvního stupně provedl v souladu s trestním řádem a jimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Vzhledem k tomu, že výše uvedená vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, Ústavní soud je k replice stěžovateli nezasílal.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud v prvé řadě z příslušného soudního spisu zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. 3 Tdo 58/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Ústavní soud ve svých rozhodnutích jasně deklaroval povinnost stěžovatelů napadat (především) rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany jejich práv (srov. §72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), opomenutí čehož má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, sp. zn. IV. ÚS 58/95, sp. zn. III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, usn. č. 13, svazek 7, usn. č. 2, svazek 11, usn. č. 49) a sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 387/06, III. ÚS 2950/07 a další (dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz)]. V daném případě však stěžovatel v dovolání uplatnil námitky podřaditelné pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zatímco důvodem pro podání ústavní stížnosti jsou vady v tzv. důkazním řízení (a v jeho výsledku, tj. ve skutkových závěrech), jež předmětem zkoumání ze strany Nejvyššího soudu nebyly a v dané věci ani být nemohly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost nepřípustnou neshledal a přistoupil k posouzení, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na straně jedné namítá, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, jde-li o hodnocení důkazů, na straně druhé tvrdí, že "nedostatečně" hodnotily jeho výpověď, přičemž vyjadřuje nesouhlas s tím, jak (oproti tomu) hodnotily výpověď druhého obžalovaného a výpovědi "klíčových" svědků. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelem zmiňované svědecké výpovědi přinášejí zcela jasnou informaci o jeho jednání (chování) na předmětné bankovní pobočce, takže interpretace jejich obsahu nutná není. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je pak zcela zřejmé, proč obecné soudy stěžovatelově verzi neuvěřily a z jakých skutečností přitom vycházely. Není-li např. v odůvodnění výslovně uvedeno, že soud uvěřil výpovědi toho kterého svědka, neznamená to automaticky porušení ústavnosti, zvláště pak za situace, že je tato skutečnost patrna z kontextu daného rozhodnutí; stejně tak není důvod výslovně upozorňovat na skutečnost, že svědek či jeho výpověď je důvěryhodná, jestliže v tomto směru v řízení žádné pochybnosti nevyvstaly. Není možné se ani ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením, že se soudy opíraly jen o výpověď druhého spoluobžalovaného; z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že vycházely také (a to s příslušným akcentem) z výpovědí svědkyň P. N. a V. B., ze záznamu bezpečnostních kamer, příp. z výpovědi J. L. Lze tedy shrnout, že odůvodnění napadených rozsudků co do skutkových závěrů je zcela adekvátní provedeným důkazům a z hlediska ústavnosti plně obstojí.
Pokud stěžovatel s těmito jejich závěry nesouhlasí, což je dle názoru Ústavního soudu podstatou této ústavní stížnosti, pak nutno připomenout, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z tohoto důvodu se necítí být oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením neztotožňoval. K zásahu do této činnosti je oprávněn až tehdy, pokud nastane extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a posléze právními) závěry obecných soudů. To však v posuzované věci shledáno nebylo.
Pokud jde o další námitky v ústavní stížnosti uvedené, těmi se již zabývaly a s nimi se vypořádaly obecné soudy, takže v zásadě lze na jejich závěry odkázat. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele a příp. jeho potrestání je zjevně nepodstatné, že obecné soudy provedly údajně nadbytečný důkaz stran pravosti předmětného šeku. To stejné platí i pokud jde o otázku trestní minulosti stěžovatele ve vztahu ke Spolkové republice Německo; zde obecné soudy nejenom že vysvětlily vzniklý rozpor, ale především správně uzavřely, že za rozhodující nutno považovat skutečnost, že stěžovatel nebyl soudně trestán na území České republiky. Pokud stěžovatel vytýká soudu prvního stupně neprovedení důkazu znaleckým posudkem, shledal tuto námitku Ústavní soud za nepřípustnou, neboť ji stěžovatel neuplatnil v rámci odvolacího řízení, čímž nevyčerpal - v tomto ohledu - daný procesní prostředek ochrany svých práv.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný, příp. jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu