ECLI:CZ:US:2008:3.US.2988.07.1
sp. zn. III. ÚS 2988/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 208 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti DEZADATA, spol. s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Mostní 102, zastoupené JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Nádražní 188, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 7 Afs 4/2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. 30 Ca 219/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh (rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně shora označených), byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti shora označenému rozsudku krajského soudu, jímž uvedený správní soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 7. 2004 č. j. 314/04/FŘ/130. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 9. 2003 č. j. 54084/03/405921/0737, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období září 1999 ve výši 41.250,- Kč.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami uváděnými ve správní žalobě, opsal pouze odůvodnění správního orgánu, nesprávně vyhodnotil důkazy a tyto ještě "překroutil", což bylo namítáno i v kasační stížnosti. Ani Nejvyšší správní soud se však jeho námitkami řádně nezabýval a rozhodnutími obou soudů tak bylo podle stěžovatele porušeno právo na soudní ochranu, přičemž v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňující, že nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci jedné kontroly správce daně bylo tímto a následně správními orgány a soudy vydáno více rozhodnutí, při čemž se jednalo o stejný skutkový základ, šlo jen o jiné období. V jiné právní věci, týkající se stejného skutkového základu za jiné období, která byla přidělena jinému senátu Nejvyššího správního soudu, byl však rozsudek krajského soudu zrušen jako nepřezkoumatelný. Stěžovatel tak poukazuje na odůvodnění uvedeného rozhodnutí - sp. zn. 2 Afs 205/2006 ze dne 4. 10. 2007, v němž 2. senát Nejvyššího správního soudu argumentuje tím, že formulace i rozsah relevantní části odůvodnění krajského soudu svědčí jen o tom, že krajský soud plně přebral závěry žalovaného, což znamená zbytečnost správního soudnictví, jehož úkolem je kontrola činnosti veřejné správy a ta nemůže být naplněna při převzetí závěrů žalovaného. Za takové situace by došlo k faktické eliminaci soudního přezkumu a jiný výklad popírá smysl správního soudnictví. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci se jedná o stejný případ - na základě stejné daňové kontroly, pouze rozdílné faktury vystavené na plnění za jiné období - a v zájmu sjednocování soudní praxe, kdy již není možno provést zpětnou revizi procesního postupu 7. senátu, stěžovateli, jak uvádí, nezbývá nic jiného, než podání ústavní stížnosti. Navrhl proto, aby napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu i rozsudek krajského soudu byly zrušeny.
Po té, co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí, jakož i obsahem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 2 Afs 205/2006, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se zaměřil nejprve na rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v poměru k tomuto rozhodnutí shledal porušení práva na soudní ochranu a tento rozsudek zrušil, mohl by se dále zabývat ústavností rozsudku krajského soudu. V poměru k tomuto rozhodnutí však porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud nezjistil.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem správních soudů v dané věci, s nedostatečně provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však na jeho námitky a jeho výhrady vůči rozhodnutí krajského soudu bylo dostatečně a podrobně reagováno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na něž lze odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Nejvyšší správní soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně a obšírně zdůvodnil. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Vysvětlil, že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu v dostatečném rozsahu, tj. v rozsahu námitek v žalobě obsažených (i když připustil, že krajský soud měl v tomto směru volit přiléhavější formulaci), jinak je však z jeho rozhodnutí patrno, že se zabýval žalobními body uplatněnými v žalobě, jakož i těmi, jež byly následně shodně se žalobou uvedeny i v jejím doplnění ze dne 26. 10. 2004. Jeho rozhodnutí tak není zmatečné ani nepřezkoumatelné a pokud jde o poměrnou strohost, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tato odpovídá samotné žalobě s tím, že obsah a kvalita žaloby, s ohledem na dispoziční zásadu ovládající správní soudnictví, předurčuje i obsah a kvalitu následného rozhodnutí. Zevrubně také vysvětlil, jak je v daňovém řízení rozložena důkazní povinnost a co tak bylo povinností stěžovatele - a nikoliv správce daně - prokazovat při uplatnění nároku na odpočet DPH v roce 1999, to vše s odkazem na příslušná v té době účinná zákonná ustanovení a také s odkazem na dřívější judikaturu, kterou v rozhodnutí citoval. Vyjádřil se také k provedenému dokazování (včetně výslechu svědka Ing. J. A., jemuž měl možnost klást dotazy zástupce stěžovatele) se závěrem, že v dané věci stěžovatel neprokázal faktické přijetí zdanitelného plnění uskutečněného jiným plátcem (podle daňového dokladu č. 99FV1036 datum vystavení i uskutečnění zdanitelného plnění dne 18. 9. 1999, vystaveného dodavatelem W.P.N. s.r.o. za cit. "Prezentace a propagace firmy DEZADATA na Strojírenském veletrhu 13.-17.9.1999 v Brně") a jeho použití k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, jakož i věcnou a časovou souvislost přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními vlastními a tudíž, že závěr krajského soudu o neprokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH je v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí, v němž Nejvyšší správní soud také podrobně vysvětlil, proč některé námitky považoval za nepřípustné ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. a z jakých důvodů neposoudil jako relevantní námitku stěžovatele, týkající se nahlížení do správního spisu, považuje Ústavní soud za přezkoumatelné, prvky libovůle nevykazující, z něhož je dostatečně zřejmé, z jakých úvah jmenovaný soud při posuzování kasační stížnosti vycházel. Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí 2. senátu Nejvyššího správního soudu v jiné jeho právní věci (jeho kasační stížnosti vyhovující), týkající se dle něj stejného skutkového základu, rozdílného pouze pokud jde o plnění v jiném období, třeba uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti obsah rozhodnutí 2. senátu Nejvyššího správního soudu nereprodukuje zcela přesně. Zdůraznit pak třeba fakt, že uvedené rozhodnutí, které bylo výsledkem řízení přezkoumávajícího rozhodnutí finančního orgánu týkajícího se stěžovatele (stejné daně za jiné období), bylo časově vydáno po rozhodnutí napadeném ústavní stížností, přičemž uvedených skutečností si byl 2. senát Nejvyššího správního soudu vědom, sám zvažoval zda není dán důvod pro postup podle ust. §17 s. ř. s., tj. pro přerušení řízení a postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu. Dospěl však k závěru, že důvod pro tento postup dán není, a to proto, že, jak v rozhodnutí uvedl, z obsahu žalob a následných rozsudků krajského soudu vydaných v těchto věcech vyplývá, že se jedná o případy překrývající se pouze do určité míry a také reakce krajského soudu na uplatněné žalobní body je rozdílná. Za tohoto stavu, kdy nutno připomenout, že sjednocování judikatury ve správním soudnictví je věcí nikoliv Ústavního soudu, ale především Nejvyššího správního soudu (§12 zák. č. 150/2002 Sb.) a kdy, jak shora naznačeno, odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující své závěry, nevykazující tak prvky libovůle a ústavně konformní, kdy také extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. Ústavní soud uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu