ECLI:CZ:US:2008:3.US.3007.07.1
sp. zn. III. ÚS 3007/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., právně zastoupené Mgr. Michalem Magliou, advokátem AK se sídlem Bělehradská 14, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 394/2007 ze dne 3. října 2007, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. listopadu 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 394/2007 ze dne 3. října 2007 v jeho výroku pod bodem II., a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti požádala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právní zastoupení zaplatí stát.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve výroku pod bodem II. rozsudku sp. zn. 12 Co 394/2007 ze dne 3. října 2007 Krajský soud v Plzni rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") náklady odvolacího řízení v částce 7 385,- Kč k rukám Mgr. M. M.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil odkazem na ust. §224 odst. 1 ve spojení s ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch a byla zastoupena advokátem, a proto jí náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v plné výši. Podle ust. §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., činí sazba odměny advokáta 10 000,- Kč. Žalobkyně k odvolání žalovaného podala vyjádření, jež však odvolací soud nepokládá pro stručnost (neobsahuje žádný právní rozbor) za účelně vynaložené náklady zástupce žalobkyně, a proto odvolací soud podle ust. §18 odst. 1 cit. vyhlášky snížil sazbu odměny advokáta o 50 %, tj. na částku 5 000,- Kč (za účast zástupce žalobkyně při odvolacím jednání), neboť učiní-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud tímto způsobem sazbu odměny advokáta zkrátí.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s napadeným výrokem rozsudku krajského soudu a namítá, že vyjádření k odvolání ze dne 17. července 2007 je nepochybně úkonem právní služby. V tomto podání se stěžovatelka bránila argumentům odvolatele tím, že v článku I. vyzdvihuje důležitá právní hodnocení judikátu citovaného rozsudkem soudu prvního stupně a uvádí další argument z odborné literatury. V článku II. vyjádření k odvolání odpovídá stěžovatelka na nové argumenty odvolatele ohledně výkladu zákonného ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Stěžovatelka zde prostřednictvím právního zástupce uvedla, že zákon požaduje zdůvodnění stanovení výše nájemného na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Tato argumentace je reakcí na obsah odvolání žalovaného, ve které stěžovatelka uvedla dosud neuvedené právní úvahy, a je tedy plnohodnotným úkonem právní služby podle ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Toto vyjádření k odvolání stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s tím, že jejímu právnímu zástupci byla v odvolacím řízení přiznána odměna pouze za jeden úkon právní služby, podle ust. §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížená na polovinu, neboť podle názoru stěžovatelky druhý úkon právní služby - vyjádření se k odvolání je plnohodnotným úkonem právní služby podle ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. To se vztahuje i k posouzení otázky, zda použití advokátního tarifu v dané konkrétní právní věci bylo z hlediska přiznání odměny i za druhý právní úkon přiměřené či nikoliv. Takové posouzení nenáleží do pravomoci Ústavního soudu, jenž není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Svým podáním stěžovatelka Ústavnímu soudu předestřela posouzení výše vypočtené odměny krajským soudem. Tím byl Ústavní soud fakticky postaven do role další instance v systému všeobecného soudnictví, ačkoliv mu toto postavení nepřísluší. Jestliže tedy stěžovatelka napadla ústavní stížností pouze způsob, jakým byl soudem aplikován advokátní tarif, není takové případné porušení práva způsobilé, aby se jím Ústavní soud zabýval, pokud současně nedošlo i k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To by připadalo v úvahu pouze za situace, že by proces interpretace a aplikace příslušných právních ustanovení obecným soudem byl založen na libovůli či dokonce svévoli. V daném případě by se konkrétně mohlo jednat o pominutí či podstatné odchýlení se krajského soudu od advokátního tarifu, případně o neodůvodnění postupu při stanovování výše odměny. Takovou vadu však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí, které krajský soud dostatečným způsobem odůvodnil, neshledal.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu