ECLI:CZ:US:2008:3.US.3029.07.1
sp. zn. III. ÚS 3029/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. ledna 2008 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. Ž., podnikajícího pod označením J. Ž. ZM-PNEU MOTORSPORT, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, adresa pro doručování 767 42 Kroměříž, Tovačovského 3161, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 4 Cmo 364/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu.
Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, bylo změněno zamítavé usnesení soudu I. stupně - Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Cm 19/2007 ze dne 29. 8. 2007, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by bylo zakázáno společnosti Atesie, a. s. v Praze vyplácet žalované J. H. splátky kupní ceny ve výši 57.311,95 Kč měsíčně podle smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené mezi touto společností a žalovanou dne 12. 5. 2006, a zároveň zakázáno žalované zcizit nebo zatížit pohledávku vůči jmenované společnosti z titulu zaplacení kupní ceny podle téže smlouvy. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo změněno tak, že odvolací soud návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření zčásti vyhověl, když žalované uložil zdržet se jednání, jímž by zcizila či zatížila svou pohledávku na zaplacení kupní ceny z označené smlouvy s tím, že složená jistota se nevrací, ve zbývajícím výroku usnesení soudu I. stupně jeho zamítavé rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když, jak v poměru k tomuto výroku uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, byl i podle jeho názoru soudem I. stupně správně zjištěn okruh účastníků řízení, a stejně správně soud návrh posoudil podle ust. §102 o. s. ř., neboť návrh na vydání předběžného opatření byl stěžovatelem podán v průběhu řízení o zaplacení směnky vedeného mezi ním a žalovanou a jeho cílem bylo dle výslovného tvrzení stěžovatele vyloučit zmaření či ohrožení rozhodnutí, které bylo ve zmíněném řízení vydáno, tj. směnečného platebního rozkazu. Důvodným pak ani odvolací soud neshledal požadavek stěžovatele, směřující vůči společnosti Atesie, neboť dle jeho názoru nelze spravedlivě žádat, aby jmenovaná společnost neplnila své smluvní závazky.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel bez ústavněprávní argumentace dává najevo nesouhlas s rozhodnutím a důvody usnesení odvolacího soudu, pokud tento zamítavé usnesení soudu I. stupně jako věcně správné zčásti potvrdil a nevrátil mu kauci. V důvodech ústavní stížnosti argumentuje obdobně jako v odvolání proti usnesení soudu I. stupně, jemuž vytýká procesní pochybení. Tvrdí, že se domáhal vydání předběžného opatření podle §74 a násl. o. s. ř., dále mu vytýká nesprávně zjištěný okruh účastníků, jakož v podstatě i pochybení při zhodnocení dokazování a následné právní posouzení. Je totiž toho názoru, že dostatečně osvědčil skutečnosti, které odůvodňují obavu, že výkon rozhodnutí bude ohrožen v důsledku chování žalované a společnosti Atesie, kteréžto chování dále v ústavní stížnosti konkretizuje. Poukazuje i na svou ekonomickou situaci, která je natolik kritická, že jsou plně dány důvody pro to, aby byla zajištěna taková část majetku, ze které by měly být jeho oprávněné nároky uspokojeny.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel, jak patrno z obsahu napadeného rozhodnutí a obsahu jeho ústavní stížnosti, dává najevo nesouhlas s postupem odvolacího soudu v dané věci, se zhodnocením dokazování a právním posouzením věci, přičemž však opakuje důvody uváděné již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak shora naznačeno, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před odvolacím soudem, na jehož rozhodnutí - které Ústavní soud považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Odvolací soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil z jakých důvodů návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření nevyhověl zcela a proč neshledal procesní pochybení na straně soudu I. stupně. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu