ECLI:CZ:US:2008:3.US.305.08.1
sp. zn. III. ÚS 305/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DRILLTEC INTERNATIONAL LIMITED, organizační složky, se sídlem Ostrava - Hrabová, Jezdiště 598, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 7 Afs 80/2007-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 4. 2. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 7 Afs 80/2007-173, neboť jím měla být porušena stěžovatelčina práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 421/2005, ze kterého se podávají následující relevantní skutečnosti.
Krajský soud v Ostravě vydal dne 23. 7. 2007 pod č. j. 22 Ca 421/2005-153 rozsudek, kterým zamítl žalobu stěžovatelky. Rozsudek doručoval stěžovatelce prostřednictvím její zástupkyně - daňové poradkyně Ing. D. F. Z doručenky na č. l. 160 vyplývá, že zástupkyně nebyla dne 17. 8. 2008 zastižena, proto byla téhož dne zásilka uložena a adresátce byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla. Zástupkyně si zásilku vyzvedla dne 3. 9. 2007. Dne 17. 9. 2007 podala stěžovatelka kasační stížnost proti rozsudku. Nejvyšší správní soud vydal dne 24. 10. 2007 pod č. j. 7 Afs 80/2007-173 usnesení, kterým kasační stížnost odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud vycházel z údajů na doručence a považoval za den doručení rozsudku pondělí 27. 8. 2007 (fikce doručení po uplynutí 10 dnů od uložení zásilky); za poslední den lhůty pro podání kasační stížnosti tedy den 10. 9. 2007.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení práva na spravedlivý proces tím, že ji Nejvyšší správní soud nevyzval na odstranění vady v údaji data doručení obsaženém v kasační stížnosti, když toto datum se lišilo od závěrů Nejvyššího správního soudu (stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti datum doručení rozsudku 3. 9. 2007 a soud ji měl vyzvat k objasnění rozdílnosti dat doručení). Dle stěžovatelky jí soud odňal možnost prokázat neúčinnost doručení rozsudku dle §46 odst. 6 občanského soudního řádu. Na podporu tvrzení o neúčinnosti doručení rozsudku fikcí dne 27. 9. 2007 stěžovatelka uvedla, že její zástupkyně se v místě doručování nezdržovala v době od 16. 8. 2007 do 17. 8. 2007 z důvodu pracovní cesty a dále až do 28. 8. 2007, kdy se vrátila z přímo navazující dovolené. Stěžovatelka uvedla jako důkaz cestovní příkaz zaměstnavatele zástupkyně a korespondenci zástupkyně s paní K. ohledně rezervované chaty. Dle stěžovatelky tak nebylo možné v případě její zástupkyně aplikovat fikci doručení dle §50c odst. 4 občanského soudního řádu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že okolnosti doručení byly bez pochybností patrny z doručenky; z doručenky rovněž vyplývá, že se adresátka v místě zdržovala (proto poštovní doručovatel zásilku uložil). Zákon zde stanoví vyvratitelnou domněnku o zdržování se v místě doručování; opak musí osoba prokázat, a to zpravidla s podáním opravného prostředku. V kasační stížnosti však nebyla uvedena žádná skutečnost nasvědčující neúčinnosti doručení fikcí a v tomto směru nebyly předloženy ani žádné důkazy; nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu jeho postup vytýkat. Soud uvedl, že i po vyzvednutí zásilky měla stěžovatelka dostatek času kasační stížnost podat. Není věcí Nejvyššího správního soudu, aby zkoumal, z jakého důvodu nebyla lhůta pro podání kasační stížnosti využita.
Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou stěžovatelčiných námitek je (vlastně) to, že jí byla odňata možnost domáhat se práva na přezkum u nezávislého a nestranného soudu, když její kasační stížnost byla odmítnuta pro opožděnost; stěžovatelka neměla přístup k Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní soud zde musí připomenout, že právo na přístup k soudu (včetně uplatnění opravných prostředků) není absolutní, ale může být předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V daném případě Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro opožděnost dle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro odmítnutí návrhu obsažená v §46 odst. 1 soudního řádu správního základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv však výše popsaným neústavním způsobem. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru, že návrh byl podán opožděně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Je třeba také uvést, že čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje podmínku domáhat se svých práv "stanoveným postupem". V daném případě jde o postup stanovený soudním řádem správním a občanských soudním řádem (pokud jde o doručování). Zákonný postup však stěžovatelka, dle obecných soudů, nerespektovala a musela tak po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Napadá-li stěžovatelka postup Nejvyššího správního soudu, je možno konstatovat, že tento soud otázku doručení rozsudku zástupkyni stěžovatelky posoudil v souladu se zákonnými procesními ustanoveními, když vycházel z údajů na doručence i z dalších skutečností vyplývajících ze spisu.
K námitce o nesplnění podmínek pro doručení rozsudku fikcí, a tím znemožnění práva na přístup k soudu, nutno uvést především tyto další skutečnosti.
Procesní odpovědnost za řádné doručení soudních rozhodnutí nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i samotným účastníkům řízení. Pokud si tedy zmocněnkyně stěžovatelky byla vědoma, že nebude delší dobu přítomna na adrese svého bydliště, kterou uvedla pro doručování soudních písemností, měla o tom v souladu se zásadou "bdělým, ne spícím, pomáhá právo" uvědomit soud, což neučinila.
V dané věci má také nemalý význam Ústavním soudem zjištěná doba absence adresátky ve vtahu ke lhůtě dané zákonem pro podání kasační stížnosti. Dle §106 odst. 2 soudního řádu správního musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Při aplikaci fikce doručení bylo adresátce rozhodnutí doručeno v pondělí 27. 8. 2007. V úterý 28. 8. 2007 tak počala lhůta pro podání kasační stížnosti. Zástupkyně stěžovatelky se vrátila z dovolené v úterý 28. 8. 2007 (tj. v den počátku běhu 14denní lhůty). Zástupkyně si tak mohla zásilku vyzvednout již 29. 8. 2007; s vyzvednutím zásilky (bezdůvodně) vyčkávala až do 3. 9. 2007. Stěžovatelka však v každém případě měla dostatek času podat kasační stížnost, a to i s ohledem na to, že lhůta pro podání kasační stížnosti je procesněprávní a soudní řád správní umožňuje podat kasační stížnost nikoliv bezvadnou. Pokud by zástupkyně vyzvedla zásilku řádně dne 29. 8. 2007, měla by stěžovatelka pro podání kasační stížnosti téměř celou zákonnou lhůtu. I v případě vyzvednutí zásilky dne 3. 9. 2007 zbývalo pro podání kasační stížnosti sedm dnů.
Dále je možno uvést, že adresátka byla ve výzvě k vyzvednutí zásilky řádně poučena o možnosti doručení fikcí s uvedením příslušných zákonných lhůt. Stěžovatelka (resp. adresátka) neuvedla v ústavní stížnosti ani před správními soudy, že by jí nebyla zanechána řádná výzva; ze soudního spisu je přitom patrno, že zásilky správního soudnictví Krajského soudu v Ostravě v roce 2007 měly pro poštovní doručování připojenu řádnou výzvu s poučením o fikci (č. l. 189 spisu). Rovněž tak bylo stěžovatelce známo, který den byla zásilka uložena, a to jak z výzvy (stěžovatelka neobdržení řádné výzvy netvrdí), tak ze zásilky při jejím vyzvednutí dne 3. 9. 2007 (údaj zřejmý z doručenky). Stěžovatelka (zástupkyně) tak věděla (musela vědět), že lhůta pro podání kasační stížnosti stále běží (že lze stále kasační stížnost podat) a kolik dnů má ještě pro podání kasační stížnosti.
V neposlední řadě Ústavní soud připomíná, že zákonná ustanovení je třeba vykládat s ohledem na jejich smysl a účel, pro které byly přijaty. Ustanovení vylučující účinnost doručení fikcí (§46 odst. 6 o. s. ř.) sleduje umožnění přístupu k soudu tam, kde nastala překážka tento přístup znemožňující. V případě stěžovatelky je však Ústavní soud, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, přesvědčen, že k neústavnímu omezení či znemožnění přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu nedošlo, neboť překážka znemožňující včasné podání kasační stížnosti u stěžovatelky nenastala. Stěžovatelka měla dostatek času kasační stížnost podat. Jeví se spíše, že stěžovatelka se domáhá práva na přístup k soudu prostřednictvím §46 odst. 6 občanského soudního řádu, ačkoliv si toto právo sama (resp. zástupkyně) znemožnila svým postupem při (ne)přebírání zásilek. Nedbalost adresátky při doručování (přijímání zásilek) je tím překvapivější, že tato nehájila práva svá, nýbrž byla zmocněna k zastupování a hájení práv jiné osoby - stěžovatelky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu