ECLI:CZ:US:2008:3.US.3133.07.1
sp. zn. III. ÚS 3133/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) L. K. a B) Z. P., obou právně zastoupených JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou AK se sídlem náměstí Přemysla Otakara II/6, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005 č. j. 13 Cm 453/1999-268, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 12. 2007, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 17. 12. 2007 a dne 18. 12. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005 č. j. 13 Cm 453/1999-268, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005 č. j. 13 Cm 453/1999-268 soud prvního stupně uložil žalovaným L. K. a Z. P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") a dále P. P. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 562 177,- Kč, dále zamítl návrh, aby byla žalovaným uložena povinnost uhradit žalobci společně a nerozdílně ještě částku 18 115,05 Kč, zastavil řízení o zaplacení úroků ve výši 12,8% p. a. z částky 620 000,- Kč za období od 23. 3. 1999 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení. Uvedené rozhodnutí napadli žalovaní odvoláním. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347 byl v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích pod body I., IV., V., VI., VII., VIII., IX. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2005 č. j. 13 Cm 453/1999-268 potvrzen a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V poučení tohoto rozsudku vrchní soud uvedl, že proti tomuto rozsudku nelze podat dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dotazem u Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347 podali stěžovatelé souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
V předmětné věci přípustnost stěžovateli podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."].
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil.
Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelé podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007 č. j. 9 Cmo 107/2006-347 dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak stěžovatelé podali ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelé nebyli nuceni podávat ústavní stížnost, když tak mohou učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z popsaných důvodů posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj