ECLI:CZ:US:2008:3.US.3258.07.1
sp. zn. III. ÚS 3258/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti C. B., zastoupené Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Rolnická 1636/21a, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2007 č. j. 22 Cdo 2338/2006-142, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2005 č. j. 42 Co 413/2005-97, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. května 2005 č. j. 11 C 180/2002-69, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě jako účastníků řízení a 1) J. H. a 2) Z. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její základní práva a svobody plynoucí z článku 1 Ústavy a z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost právního posouzení změny poměrů a vlivu této změny na způsob výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, zatěžujícího pozemek parcela č. 32/1 v katastrálním území Větřkovice u Vítkova, který je vlastnictvím stěžovatelky, a který slouží nemovitostem ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že věcné břemeno již neodpovídá podmínkám užívání sousedících nemovitostí zejména z toho důvodu, že od doby jeho vzniku došlo ke stavebně technickým úpravám sousedící nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků zejména tím, že hospodářské budovy se změnily či byly zrušeny v souvislosti se zánikem chovu hospodářských zvířat. Tyto změny poměrů jsou podle názoru stěžovatelky natolik výrazné, že již neodůvodňují další trvání tohoto věcného břemene. Navíc vedlejší účastníci prý stavební činností získali možnost přístupu na své pozemky přes vlastní pozemky.
Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka pouze uvádí, že ze strany obecných soudů došlo k porušení "procesní poučovací povinnosti soudů" podle ustanovení §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dále namítá, že tyto soudy porušily její procesní práva tím, že bezdůvodně nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatelky na "ohledání místa samého".
II.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. 5. 2005 č. j. 11 C 180/2002-69 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení věcného břemene zřízeného kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1904, uzavřenou mezi manžely G. jako prodávajícími a manžely H. jako kupujícími, a to za náhradu 5000,- Kč. Prodávající pro sebe a své právní nástupce ve vlastnictví nemovitosti poskytli kupujícím a jejich právním nástupcům služebnost práva stezky, průhonu dobytka a vozové cesty, vedoucí od jejich koupené stodoly přes nádvorní část zbytkové stavební parcely č. 32 (parcely č. 32/1) ve Větřkovicích.
Tuto služebnost - věcné břemeno užívali vedlejší účastníci i jejich právní předchůdci jako cestu pro pěší, pro osobní i nákladní auta do konce května 1992, kdy stěžovatelka věcným břemenem zatížený pozemek přehradila vybudováním tyčkového plotu bez stavebního povolení. I když již v dřívějším řízení bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zdržet se zásahu do výkonu práv věcného břemene vedlejších účastníků, stěžovatelka vybudovaný plot neodstranila. Soud prvního stupně dále popsal postupnou změnu výkonu práva věcného břemene v souvislosti s vývojem staveb a dopravy.
Protože stěžovatelka neprokázala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných a dále proto, že zrušení věcného břemene by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči vedlejším účastníkům, neboť ti by se museli dostávat ke svým nemovitostem přes tzv. záhumenní cestu či přes pozemek dalšího vlastníka, protože vchod do jejich domu je orientován směrem k dosavadnímu průchodu přes pozemek stěžovatelky, soud žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 10. 2005 č. j. 42 Co 413/2005-97 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž pokládal skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná a odpovídající z nich vyvozeným právním závěrům. Zejména odvolací soud neshledal správným tvrzení stěžovatelky, že vchod do domu vedlejších účastníků je pouze "přilepen" k hlavní části domu, a že vedlejší účastníci mohou fakticky přecházet na obecní komunikaci přes svůj pozemek.
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2007 č. j. 22 Cdo 2338/2006-142 tak, že dovolání jako nepřípustné, podle ustanovení §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka opřela přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle názoru dovolacího soudu rozhodnutí obou obecných soudů se ve svých právních závěrech neliší od judikatury a není možné dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadní. Při posuzování změny poměrů je podle dovolacího soudu třeba postupovat ve smyslu platné judikatury, a to podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1665/99. S ohledem na uplatněné námitky stěžovatelky dovolací soud uvedl, že v době zřízení služebnosti doprava automobily nemohla být předvídána, z toho ovšem nelze dovozovat nepřípustnost výkonu věcného břemene motorovými vozidly. Stěžovatelkou nebylo tvrzeno ani prokázáno podstatně větší zatížení pozemku, které by mohlo vést k závěru o změně poměrů. Dovolací soud současně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka v dovolání ani nevymezila právní otázku, která by z napadeného rozhodnutí činila rozhodnutí zásadní. Závěrem uvedl, že uvedením nepřesné formulace v odůvodnění rozsudku samozřejmě nemohlo dojít ke změně obsahu věcného břemene, ale jen ke změně jeho výkonu, který se odehrává v rámci původně sjednaného obsahu práva vozové cesty.
III.
Po posouzení námitek stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z hlediska dodržení tohoto základního práva.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, které v řízení dovodily obecné soudy, včetně soudu dovolacího. Stěžovatelka vznáší námitky proti zjištění skutkového stavu a nesouhlasí s odmítnutím jejího návrhu na doplnění dokazování zjištěním stavu věci na místě samém jako nadbytečného. V tomto směru Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil závěr, že proces dokazování a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, kterou realizují samostatně bez zasahování z vnějšku za předpokladu, že postupují v mezích vymezených obecnými zásadami civilního procesu, zejména pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., a hodnotily všechny důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně, tj. jasně a srozumitelně vysvětlily, o které důkazy opřely své závěry a které nepovažovaly pro své rozhodnutí za podstatné, nelze usuzovat, že by postupem obecných soudů v procesu dokazování došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Je také třeba připomenout, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které účastnící navrhují. Jestliže obecné soudy dospějí k závěru, že navržený důkaz neprovedou, musí se s tím vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí. Z výše uvedeného důvodu lze uzavřít, že pokud neprovedl soud navržený důkaz s odkazem na jeho nadbytečnost, neporušil zásady dokazování a tedy ani spravedlivého procesu.
Dále stěžovatelka namítá porušení ustanovení §5 o. s. ř. s velmi kusým odůvodněním, "že nebyla splněna procesní poučovací povinnost soudů". Protože Ústavní soud není obecným přezkumným soudem, nelze tvrzené porušení posoudit bez bližšího odůvodnění, z něhož by bylo zřejmé, kdy, resp. v jaké fázi řízení a k jakým procesním právům či povinnostem se takového poučení mělo stěžovatelce dostat.
Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že změnu poměrů nelze spatřovat ve změně rozsahu využívání oprávnění z věcného břemene. V původní podobě byla služebnost využívána k chůzi, průhonu dobytka i k jízdě zemědělskou technikou. Současné využívání oprávnění z věcného břemene rovněž k jízdě autem (ať již osobním či nákladním) znamená pouze fakt, že vedlejší účastníci své oprávnění využívají ke stejnému účelu, pouze způsobem odpovídajícím současnému technickému pokroku.
Protože znění občanského zákoníku nijak nedefinuje, v čem má změna poměrů, která by naplňovala důvod pro změnu věcného břemene, spočívat, či jak by se měla projevovat, je povinností soudu v rámci jeho uvážení postupovat tak, aby vzal v úvahu všechny okolnosti na straně obou účastníků řízení. Ústavní soud neshledal, a stěžovatelka tuto skutečnost v ústavní stížnosti ani nenamítala, že by obecné soudy v pravomocně skončeném řízení porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, která by mohla současně znamenat i porušení práva na spravedlivý proces.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu