ECLI:CZ:US:2008:3.US.335.08.1
sp. zn. III. ÚS 335/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. 26 Cdo 205/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. února 2008 a doplněnou dne 7. dubna 2008, dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu vydané ve věci žalobce Stavebního bytového družstva „Život“ o vyklizení bytu.
Stěžovatelka má zato, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Tvrdila, že bylo porušeno její právo zaručené čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka tvrdila, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými vadami, v jejichž důsledku došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci, když odvolací soud z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávný právní závěr. Stěžovatelka uvedla, že i v případě, kdy uživatelem bytu je člen bytového družstva, měl by se o ukončení jeho členství v družstvu najisto dozvědět. Postup při platném ukončení členství v družstvu, a z toho plynoucí ukončení nájemního vztahu, nepostačuje k doručení rozhodnutí o vyloučení za užití pouhé fikce doručení. Za obdobné situace, kdy má dojít k ukončení nájemního vztahu, je tak pozice jednotlivých skupin nájemníků rozdílná a vůči vylučovaným členům družstva, jenž jsou uživateli bytu, diskriminační. Dle názoru stěžovatelky je tímto postupem porušena zásada rovnosti v právech u jednotlivých skupin nájemníků.
Pochybení v řízení před obecnými soudy stěžovatelka spatřuje i v tom, že obecné soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky a řádně se s nimi nevypořádaly, tímto postupem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pochybení obecných soudů nenapravil ani dovolací soud, který odmítl dovolání jako nepřípustné a důkazní návrhy o dlouhodobé nepřítomnosti stěžovatelky v místě bydliště označil za nepřípustné skutkové novoty. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
II.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Poté Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout.
Ústavní soud připomíná, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace „jednoduchého práva“ obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, dostupný na http://www.judikatura.cz/, nebo nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud shledal, že se o žádný z výše uvedených případů protiústavní aplikace práva v projednávané věci nejednalo a názor, vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ústavně konformní. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže o tento právní názor opřely odůvodnění svých rozhodnutí.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007 (26 Cdo 205/2007) je zřejmé, že stěžovatelka použila dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a rovněž i dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. jímž brojila proti skutkovým zjištěním, jež učinily obecné soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení rozhodnutí stěžovatelce o vyloučení z družstva shromážděním delegátů. Dále v závislosti na tom i otázku jejího vyloučení z družstva, zániku nájmu a vyklizení bytu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč nelze v dovolacím řízení přihlédnout ke skutkovým novotám. Stěžovatelka v daném případě netvrdila a ani nenabídla žádný důkaz, že v řízení před soudem nalézacím a odvolacím fakticky nedošlo k doručení usnesení shromáždění delegátů z důvodu její nepřítomnosti v místě bydliště. Stěžovatelka se s tímto právním názorem neztotožnila a ve své ústavní stížnosti předložila svou vlastní interpretaci předmětného ustanovení.
Z ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu přitom vyplývá, že k zániku členství stěžovatelky v družstvu došlo nejpozději dne 22. listopadu 2001 a k témuž dni ji zanikl ve smyslu §714 obč. zák. i nájem bytu a že poté již byt užívala bez právního důvodu. Odvolací soud při řešení zániku členství se od ustálené judikatury neodchýlil a proto dovolací soud správnost právního závěru odvolacího soudu považoval za souladný se soudní praxí.
K uplatněným námitkám stěžovatelky dovolací soud uvedl, že mu nepřísluší v řízení o vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého práva vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“), v době doručování usnesení shromáždění delegátů. Jestliže tak neučinila, nebyla dostatečně bdělá při ochraně svých práv. Dále rovněž dovodil, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvou etapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tím, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Nejvyšší soud argumentoval uveřejněnou judikaturou a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe. S ohledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., vyřešil dovolací soud otázku zániku členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázku zániku nájmu bytu v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud uvádí, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace „podústavního“ zákona přísluší právě obecným soudům a v konečné instanci Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [§14 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je to tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu právě Nejvyšší soud, který v rámci svého poslání sjednocovatele judikatury obecných soudů zaujímá konečné stanovisko k právním otázkám souvisejícím se zánikem členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázkou zániku nájmu bytu. Nejvyšší soud tak učinil, a to zejména svými rozhodnutími, na něž je v napadeném usnesení odkazováno.
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jejího tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení rovnosti stran. Dle jeho názoru stěžovatelka mylně ztotožnila rovnost, která je ústavně chráněným principem a jedním z komponentů spravedlivého procesu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu