ECLI:CZ:US:2008:3.US.345.08.1
sp. zn. III. ÚS 345/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Teplicích, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 11 Co 564/2007-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 15. 6. 2007, č. j. 14 Nc 11614/2005-23, dříve nařízenou exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a povinnému uložil zaplatit stěžovateli (soudnímu exekutorovi) 7 735 Kč na náhradě nákladů exekuce (výrok III.). Ku stěžovatelovu odvolání proti posledně uvedenému výroku krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením napadený výrok změnil tak, že výše nákladů soudního exekutora činí 5 483 Kč; ve zbytku usnesení okresního soudu potvrdil.
Odvolací soud odkázal na rozhodná ustanovení §87 odst. 3, §89 ex. řádu a §271 o. s. ř. a odtud dovodil, že pro stěžovatelem otevřenou otázku náhrady nákladů exekuce je rozhodné hledisko důvodu, pro který k zastavení exekuce došlo; to však stěžovatelem dovolávanou okolnost nemajetnosti povinného nezahrnuje, zatímco existenci naopak relevantního procesního zavinění oprávněné (na zastavení exekuce) stěžovatel netvrdí a ze spisu se nepodává.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že "právní závěr, k němuž odvolací soud ve věci došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti". Rozhodnutí, jímž je uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce majetkově nedostatečnému povinnému, jde podle stěžovatele zcela proti smyslu znění ustanovení §3 ex. řádu, resp. proti smyslu zásady úplatnosti výkonu exekuční činnosti. Exekutor by v takovém případě prováděl exekuční činnost nikoliv za úplatu, ale zadarmo, a co do hotových výdajů ke své tíži, což by v důsledku mohlo vést k faktické majetkové likvidaci, popř. i "k úpadku soudních exekutorů, a to zejména v okresech s vysokou nezaměstnaností a problematickou sociální strukturou obyvatelstva". Stěžovatel připomíná, že exekutor je ze zákona povinen exekuci provádět, a to i když lze očekávat, že výtěžek exekuce nepostačí ke krytí jejích nákladů a dojde k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. II. ÚS 385/06, sp. zn. II. ÚS 387/06 a mnohá další), a to se týká i věcí samotného stěžovatele; kupříkladu v usnesení ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 2082/07, a naposledy ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 2780/07, se Ústavní soud podrobně vypořádal s obdobnou argumentací, kterou uplatnil i ve věci posuzované, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.
Ku stěžovatelem předestřeným námitkám se Ústavní soud vyjádřil především ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatém postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu, a na jeho závěrech není důvod - ani se zřetelem k stěžovatelově oponentuře, opakovaně předkládané - cokoli měnit.
Důvod k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak doložen, a potažmo i důvod, aby i posuzovanou ústavní stížnost (jako stěžovatelovy předchozí) Ústavní soud coby návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha
předseda senátu