ECLI:CZ:US:2008:3.US.348.08.1
sp. zn. III. ÚS 348/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., právně zastoupeného JUR.Dr. Jiřím Šetinou, advokátem AK se sídlem Kutřín 6, 539 44 Proseč, proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2003 č. j. 174636/03/005912/6390, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 3. srpna 2005 č. j. FŘ-3627/15/04, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007 č. j. 6 Ca 247/2005 - 43, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 7 Afs 30/2007-75, za účasti 1) Finančního úřadu pro Prahu 5, 2) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, 3) Městského soudu v Praze a 4) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2003 č. j. 174636/03/005912/6390, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 3. srpna 2005 č. j. FŘ-3627/15/04, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007 č. j. 6 Ca 247/2005 - 43, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 7 Afs 30/2007-75, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 8. listopadu 2002 daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za období od 19. dubna do 31. prosince 2001. Platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu 5 dne 15. listopadu 2002 č. j. 378182/02/005912/6390 byl stěžovateli stanoven základ daně z příjmů fyzických osob za rok 2001 ve výši 106 590,- Kč, daň z příjmů fyzických osob za rok 2001 ve výši 10 275,- Kč a zvýšení daně podle ust. §68 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") ve výši 500,- Kč. Celkem tedy správce daně stěžovateli předepsal povinnost ve výši 10 775,- Kč, tj. v částce nižší oproti dani vyčíslené stěžovatelem v podaném daňovém přiznání (11 955,- Kč). Ke zvýšení daně správce daně přistoupil z důvodu, že stěžovatel podal daňové přiznání opožděně až 8. listopadu 2002 místo v termínu do 2. dubna 2002 včetně (ust. §40 odst. 3 ve spojení s §14 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků), v němž byla daň rovněž splatná. Následně platebním výměrem ze dne 15. dubna 2003 č. j. 174636/03/005912/6390 správce daně stěžovateli sdělil a předepsal k úhradě daňové penále ve výši 2 436,- Kč. Tento platební výměr stěžovatel napadl odvoláním, o němž rozhodlo Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu tak, že jej rozhodnutím ze dne 3. srpna 2005 č. j. FŘ-3627/15/04 zamítlo. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2007 č. j. 6 Ca 247/2005 - 43 žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. října 2007 č. j. 7 Afs 30/2007-75 rovněž zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízeních před správními orgány marně namítal, že daňová povinnost mu vznikla spolu s nabytím vlastnictví nemovitosti, a to teprve dnem 30. října 2002, kdy usnesení soudu nabylo právní moci. V době do 31. března 2002 byl stěžovatel pouhým účastníkem pozůstalostního řízení, kde rozhodujícím je až pravomocné rozhodnutí soudu. Správní řízení prý setrvalo na scholastickém uplatnění ust. §40 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož, "poplatník je povinen podat daňové přiznání do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období" t. j. do 31. března 2002. Stejný výklad převzaly i soudy a opravné prostředky zamítly.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, a to především s ohledem na charakter námitek stěžovatele, neboť tyto námitky nejsou způsobilé napadená rozhodnutí zvrátit.
V ústavní stížnosti, která ostatně postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, stěžovatel napadá platební výměr, kterým mu bylo uloženo uhradit daňové penále a následná rozhodnutí tento platební výměr potvrzující. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitku, kterou uplatnil již v předchozích řízeních před správními soudy, že daňová povinnost mu vznikla až společně s nabytím vlastnictví nemovitosti, tedy dnem 30. října 2002, kdy usnesení soudu nabylo právní moci.
K této námitce stěžovatele se naposledy vyjádřil Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že městský soud shodně se správními orgány správně posoudil otázku splatnosti stěžovatelem přiznané daně z příjmů fyzických osob za rok 2001. Nejvyšší správní soud uvedl, že pro právní posouzení věci je rozhodné, že daň za zdaňovací období roku 2001 (fakticky za období od 18. dubna do 31. prosince 2001) byla stěžovateli stanovena podkladovým rozhodnutím (tj. platebním výměrem ze dne 15. listopadu 2002 č. j. 378182/02/005912/6390). Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli nejen vyměřena daň z příjmů za rok 2001, ale také jím byla stanovena splatnost této daně (2. dubna 2002). Nejvyšší správní soud podotkl, že tento platební výměr je stále platný, vykonatelný, účinný a pravomocný. Městský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, když dospěl k závěru, že správní orgány správně aplikovaly ust. §63 a ust. §40 zákona o správě daní a poplatků. Podkladové rozhodnutí je v řízení, jehož výsledkem je deklaratorní rozhodnutí (platební výměr na penále), jak pro správní orgány, tak i správní soud závazné (ust. §28 zákona o správě daní a poplatků). Proto správce daně správně vymezil počátek prodlení (penalizace) stěžovatele dnem 2. dubna 2002. Částka 2 436,- Kč tedy byla vypočtena z částky 10 275,- Kč za 237 dní prodlení v souladu s ust. §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Námitka stěžovatele týkající se nesprávného určení okamžiku splatnosti daně je nepřípadná, protože pokud se domníval, že při stanovení daně došlo k nesprávnému vymezení splatnosti daně z příjmů fyzických osob za rok 2001, měl v tomto směru uplatnit řádné nebo i mimořádné opravné prostředky právě vůči podkladovému rozhodnutí, a nikoliv až proti rozhodnutí, jimž mu bylo sděleno a předepsáno penále za pozdní úhradu daně.
S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje. Napadená rozhodnutí shledává Ústavní soud ústavně konformními, neboť neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu