ECLI:CZ:US:2008:3.US.366.05.1
sp. zn. III. ÚS 366/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené Thomasem Hrubým, advokátem v Praze 1, Ovocný trh 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 2005 č. j. 33 Odo 351/2004-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2005 napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005 č. j. 33 Odo 351/2004-120 s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené vlastnické právo, vyjádřené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu, vyjádřené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jež je rovněž poskytováno čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 7 C 68/2002, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem uvedeného soudu ze dne 17. 7. 2003 č. j. 7 C 68/2002-72 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovanému (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) LIQUI B Zámecký ovocný lihovar Blatná, s. r. o., o zaplacení částky 1 320 549,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 27. 7. 2001 do zaplacení, žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů státu částku 858 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka se zaplacení uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně vedlejšího účastníka tím, že užíval areál lihovaru v Blatné, jehož byla stěžovatelka většinovou spoluvlastnicí, aniž by jí cokoliv platil, přičemž tak činil bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva, kterou s ním uzavřela menšinová spoluvlastnice, J. H., byla neplatná. Okresní soud se sice ztotožnil s jejím názorem, že předmětná smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 občanského zákoníku, avšak dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení nevzniklo na straně vedlejšího účastníka, ale J. H., a tak není v daném řízení pasivně legitimován.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka i žalovaný (ten jen co do rozhodnutí o nákladech řízení) odvolání, odvolací soud je však svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2003 č. j. 5 Co 2765/2003-95 ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 69 008 Kč. Jde-li o věc samu, odvolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci okresním soudem nutno považovat za správné. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem podle §243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu zamítl. Vycházel z toho, že právním důvodem užívání věci byl absolutně neplatný dvoustranný právní úkon (vedlejšího účastníka a J. H.), takže v daném případě jde o plnění z neplatného právního úkonu, a tak je třeba postupovat podle §457 občanského zákoníku. Pravidlo plynoucí z uvedeného ustanovení platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda s plněním této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vlastnické právo je věcné právo a působí erga omnes. Všechny fyzické a právnické osoby mají povinnost do něj nezasahovat podle principu neminem laedere, vyjádřeného v §415 a násl. občanského zákoníku. Závazkový vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vznikl podle ustanovení §489 ve spojení s §2 odst. 1 občanského zákoníku, a to zvláštním zavazovacím důvodem, jehož obsahem je závazek vedlejšího účastníka vydat bezdůvodné obohacení postiženému, na jehož úkor k obohacení došlo, tedy stěžovatelce. Odpovědnostní vztah není založen smluvně, nýbrž protiprávním (deliktním) jednáním vedlejšího účastníka. Podle aplikované zásady je bezdůvodné obohacení objektivní stav, a tudíž ani není třeba zavinění povinného k tomu, aby k bezdůvodnému obohacení došlo. Pouhým počínáním povinného, že postiženému, jakožto spoluvlastníkovi, znemožnil řádné užívání jeho vlastnického práva neoprávněným užíváním věci, došlo k jeho bezdůvodnému obohacení, které je podle §451 odst. 1 občanského zákoníku povinen vydat. Z toho plyne, že v daném případě je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (umožnění užívání bez titulu). K tomu stěžovatelka dodává, že vedlejší účastník měl možnost prověřit si skutečný stav věci, neboť z výpisu z katastru nemovitostí (náležejícího k nájemní smlouvě) mohl zjistit, že objekt, tvořící předmět nájmu, je ve většinovém vlastnictví stěžovatelky, kromě toho již v roce 1994 byla proti němu v téže záležitosti, avšak za jiné období, podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, on však to neměl zájem respektovat, protože by musel upravit svůj nájemní vztah s menšinovým spoluvlastníkem. Jeho počínání však nic nemění na existenci protiprávního vztahu mezi nimi, plynoucího ze zásady, že vlastnické právo působí absolutně. Skutečnost, že vedlejší účastník ve vztahu k J. H. užíval objekt na základě neplatného právního úkonu, není z hlediska stěžovatelky dle jejího názoru podstatná, protože tento spor se netýká jmenované osoby, ale je veden mezi stěžovatelkou jako vlastníkem objektu a vedlejším účastníkem jako subjektem, který objekt fakticky užíval. Jestliže se soud první instance opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001 č. j. 25 Cdo 2616/99, zejména o právní závěry týkající se vymezení pasivní legitimace, stěžovatelka toto neshledala validní oporou argumentačního aparátu soudu, protože uvedené rozhodnutí řeší bezdůvodné obohacení mezi podílovými spoluvlastníky, a nikoliv mezi vlastníkem a osobou užívající předmět vlastnictví bez právního důvodu.
Stěžovatelka v souvislosti s řešením spoluvlastnických vztahů poukazuje na §139 odst. 2 občanského zákoníku a k tomu uvádí, že obecné soudy zprostředkovaně poskytují ochranu menšinovému vlastníkovi tím, že mu při jeho ekonomické propojenosti s vedlejším účastníkem (J. H. byla v rozhodném období společníkem i jednatelem vedlejšího účastníka) umožnily zneužít vlastnického práva na úkor majoritního spoluvlastníka. Jakousi izolovanou argumentací nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka se tak majoritnímu vlastníkovi nedostane soudní ochrany jeho vlastnického práva. Dále stěžovatelka namítá, že soudní závěry jsou v rozporu s interpretační zásadou občanského práva vyjádřenou v §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť přestože již soud první instance posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 ve spojení s §139 odst. 2 občanského zákoníku), v konečném důsledku hájí zájmy rušitelů a protiprávně jednajících subjektů. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její vlastnické právo nedostatečným poskytnutím soudní ochrany v případě protiprávního zásahu do tohoto práva, resp. nedošlo k odstranění následků tohoto zásahu, a poukazuje na konstrukci bezdůvodného obohacení plynoucí z §451 odst. 1 občanského zákoníků s tím, že vedlejší účastník užíváním objektu bez poskytnutí protihodnoty stěžovatelce, která objekt nemohla užívat ani jej dát do nájmu, ušetřil na provozních nákladech, když neplatil tržní nájemné. Soudy nesprávně interpretovaly termín "právní vztah" jako "smluvní vztah". Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že bylo porušeno její ústavně zaručené vlastnické právo vyjádřené v čl. 11 Listiny, a právo na soudní ochranu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, aby její žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno a aby rozhodl o nákladech řízení tak, že je v plném rozsahu včetně příslušenství uhradí vedlejší účastník ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal od účastníka a vedlejšího účastníka vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud v podstatě pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník upozornil Ústavní soud na to, že návrh stěžovatelky vykazuje zásadní formální vady, které jej činí neprojednatelným, a že teprve po jejich odstranění bude možné, aby se k věci vyjádřil. Pokud stěžovatelka vady neodstraní, bude nutno ústavní stížnost odmítnout. Nad rámec toho uvedl, že v řízení nebyla porušena základní práva a svobody zaručené Listinou a Úmluvou, a již vůbec ne ta, která uvádí stěžovatelka, a tak by měla být její ústavní stížnost zamítnuta. Konkrétně k tomu uvádí, že stěžovatelce se práva na soudní ochranu dostalo v souladu s platným právním řádem, přičemž skutečnost, že obecné soudy nerozhodly v souladu s jejím návrhem, ještě neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Nebylo porušeno ani právo vlastnit majetek, protože i když je pravda, že pobírat výnos z majetku je jedním z majetkových práv, jeho porušení neohrožuje vlastnické právo k majetku jako takové. Jde-li o hmotněprávní stránku sporu, vedlejší účastník se plně ztotožnil s rozhodnutími obecných soudů, k čemuž doplnil, že plnil řádně a včas své povinnosti jednomu z vlastníků a není odpovědný za to, že spoluvlastníci si toto jeho plnění nerozdělili. Přitom vyloučil, že by to byl on, kdo se bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatelky.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a po tomto posouzení dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas, jenž je i co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem Ústavním soudu, tedy až na tu část, v níž se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že má změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto o nákladech řízení tak, že je uhradí vedlejší účastník. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že v případě, kdy je ústavní stížností napadáno rozhodnutí orgánu veřejné moci, může Ústavní soud přistoupit pouze k jeho kasaci [srov. §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není tedy oprávněn udělovat (ve výroku nálezu) nějaké pokyny orgánům veřejné moci stran dalšího procesního postupu či co do výsledku příslušného řízení, jak se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá (může však v odůvodnění svého nálezu vyslovit závazný právní názor). Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
V nyní posuzované věci ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi nepostrádá, nicméně v podstatě skutkově i právně totožnou věcí týchž účastníků řízení se již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky důvodná není, a z tohoto důvodu ji zamítl. Tímto nálezem je III. senát Ústavního soudu vázán, ledaže by dospěl k odchylnému právnímu názoru; pak by bylo jeho povinností předložit příslušnou otázku k posouzení plénu Ústavního soudu (§23 zákona o Ústavním soudu). Taková situace v daném případě nenastala, neboť III. senát se v plném rozsahu ztotožnil s názorem I. senátu. Vzhledem k tomu, že nemá, co by k jeho závěrům dodal, v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění tohoto nálezu.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu