ECLI:CZ:US:2008:3.US.37.08.1
sp. zn. III. ÚS 37/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č.j. 23 Co 315/2004-76, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 1. 2004, č.j. 5 C 104/2003-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudkům obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud Praha-východ žalobě vedlejší účastnice společnosti Larcos, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 88/208 (původní obchodní firma byla KORÁL a. s.) vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit jí částku 2 590 794 Kč sestávající z částek 698 082 Kč (kapitalizovaný smluvený úrok ve výši 10 % p. a. z půjčené částky 2 800 000 Kč od 19. 4. 2000 do 16. 10. 2002), 524 712 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z dlužné částky 2 800 000 Kč od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002) a 1 368 000 Kč (smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč denně za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002).
Následně Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba "v rozsahu 524 712Kč" zamítá, a jinak je jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 33 Odo 657/2005-113, rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku (na základě dovolání vedlejší účastnice), a ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 173 370 Kč (k dovolání stěžovatelky), jakož i rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 698 082 Kč", zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, který se týkal částky 1 368 000 Kč, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl; Nejvyšší soud je v této části neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež jediné přicházelo v úvahu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné pro neurčitost. Namítá, že jestliže "Krajský soud v Praze ve svém usnesení 20 Co 40/2002-41 ze dne 28. února 2002 ohledně smluvní pokuty uvedl, že ujednání o smluvní pokutě postrádá uvedení doby plnění (což je bez dalšího ujednání neurčité a neplatné), není možné, aby tentýž Krajský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 23 Co 315/2004-76 ze dne l. záři 2004 (bez dalšího a v rozporu s §35 odst. 2 obč.z.) řekl opak". Stěžovatelka rovněž dovozuje, že pokud Nejvyšší soud, který "z důvodu nepřípustnosti dovolání stěžovatelky nemohl zkoumat neplatnost sjednání smluvní pokuty pro její neurčitost", "neshledal (bez dalšího) určitost sjednání smluvního úroku v předmětné smlouvě o půjčce, je nutné na stejném principu postupovat i ve věci určitosti sjednání smluvní pokuty v téže smlouvě o půjčce, protože obojí ujednání postrádá uvedení doby plnění".
Posouzení dovolání je pro hodnocení ústavní stížnosti rozhodující, a jejím důsledkem je, že nebylo možné ji projednat věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
V důsledku toho také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jim dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Tak tomu však není.
Dovolací soud stěžovatelčino dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 368 000 Kč, přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Nikoli však proto, že by se stěžovatelkou nesouhlasil v tvrzení, že dovoláním napadená právní otázka [prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] je zásadního právního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla jakákoli právní otázka vůbec otevřena; podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), je zřejmé, jak uvedl dovolací soud, že vznesenou námitku, že "dohoda o smluvní pokutě je neplatným právním úkonem pro její neurčitost", stěžovatelka sice spojila s tvrzením "nesprávného právního posouzení věci", avšak "její výhrada (posuzována podle obsahu) je ve skutečnosti založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud vybudoval svůj závěr, že smluvní pokuta byla sjednána určitě a je tudíž platná (§37 odst. l a §39 obč. zák.)". Stěžovatelčiny dovolací námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jsou "uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.", přičemž kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu o věci samé - v části týkající se výše žalobního požadavku na přiznání smluvní pokuty - po právní stránce.
Vycházeje z obsahu dovolání, nelze než tento závěr hodnotit jako výstižný. Námitky proti skutkovým zjištěním, která se týkala (zejména) výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. a byla určující pro závěr odvolacího soudu, že "povinnost platit smluvní pokutu počíná prvním dnem prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku, popř. jejich části a končí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků splacena", jež stěžovatelka zde vznesla, logicky nesměřují proti právnímu posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s ř.], tím méně pak mohou vést k otázce zásadního právního významu, již rozhodné ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předpokládá. Námitky nesprávnosti skutkových zjištění jsou přitom podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Z toho plyne, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Žalovaná (stěžovatelka) způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok ohledně částky 1 368 000 Kč) dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj