ECLI:CZ:US:2008:3.US.457.08.1
sp. zn. III. ÚS 457/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovate Ing. V. P., zastoupeného Mgr. Dariou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Nádražní 397, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2007, č. j. 17 Co 290/2007-233 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 3. 2007, č. j. OP 54/2000-121, 6 PaNc 275/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), a čl. 3 bodu 1, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. OP 54/2000 se podává následující.
Rozsudkem ze dne 2. 3. 2007, č. j. OP 54/2000-121, 6 PaNc 275/2006, zamítl okresní soud návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilého Jiřího (jednáse o pseudonym), jenž byl dřívějším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (ze dne 13. 12. 2001, č. j. 24 C 103/2000-48) svěřen ho výchovy matce. Vycházel především ze závěrů, obsažených ve znaleckém posudku znalkyně z oboru dětské psychologie PhDr. L. F., že nezletilý Jiří má pozitivní vztah k oběma rodičům, avšak současně je zde zřejmá "jeho snaha neměnit stávající situaci", jestliže "matka otci umožňuje široký styk se synem". Za významnou pokládal soud prvního stupně též okolnost, že nezletilý zahájil povinnou školní docházku, což momentálně vyžaduje stabilizovanější režim, jakož i to, že ke střídavé péči zde není odpovídající společné vůle obou rodičů. Soud též odůvodnil, proč nepovažoval za potřebné zadat vypracování znaleckého posudku revizního.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2007, č. j. 17 Co 290/2007-233, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na základě dokazování doplněného zejména o důkaz písemným sdělením Mgr. Z. V. a zprávou Mgr. K. H., psycholožky Psychocentra - manželské a rodinné poradny kraje Vysočina, uvedl, že v otázce výchovy nezletilého nedošlo k takové "kvalifikované změně poměrů", pro které by mohl soud své dřívější rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností změnit; dosavadní úprava výchovy nezletilého, jejíž součástí je poměrně široce realizovaný rozsah styku s otcem, zajišťuje - s ohledem na zájem dítěte, jakož i požadavek stálosti výchovného prostředí - příznivé podmínky pro jeho zdárný vývoj. Také odvolací soud seznal, že není důvod pochybovat o odbornosti znalkyně, jež byla soudem pověřena vypracováním znaleckého posudku, a není zde ani jiný důvod, aby byl vypracován znalecký posudek revizní. K písemnému sdělení Mgr. Z. V., jehož obsahem je psychologické vyšetření nezletilého a závěry o "ideálních podmínkách" pro společnou či střídavou péči rodičů, zdůraznil, že svým významem "nepřevážilo" nad důkazy dalšími. Odvolací soud se konečně vypořádal i se stěžovatelovou námitkou, že v prvním stupni rozhodující soudkyně nebyla nestranná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesledovaly primárně zájem nezletilého, se kterým od jeho čtyř let trávil čas v rozsahu odpovídajícím střídavé péči (čímž se takto fakticky realizovala), a bez řádně provedeného dokazování (zde zejména k otázce jeho vztahu k nezletilému, rozsahu jeho dosavadní péče a jeho reálným možnostem, či vhodnosti střídavé péče v období školní docházky) podpořily "nesprávný přístup matky", která naopak svým odmítavým přístupem a "procesním postupem vyvrátila svůj dlouhodobý postoj", resp. "radikálně" omezila jeho styk s nezletilým. Při rozhodování o návrhu na střídavou péči vycházely obecné soudy jen ze závěrů znalkyně jmenované soudem, která však "vyšetřovala nezletilého v době, kdy rozsah jeho péče o něj byl na úrovni poloviny jednoho měsíce" a tento stav vyhodnotila jako vyhovující; naopak závěry, jež se podávaly z posudku Mgr. V., jež byly reakcí i na podstatné zúžení styku, odvolací soud v úvahu nevzal a ani v tomto směru dokazování nedoplnil. Hodnocení vlivu zahájení školní docházky na rozsah jeho styku s nezletilým a možností střídavé péče jsou pak podle něj v kolizi jak se zákonem o rodině tak se závěry podávajícími se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03, a konečně i se zájmy nezletilého. Je v rozporu se "skutečností" a závěrečným vyjádřením "poradny", uvedl stěžovatel, jestliže nezletilému ustanovený opatrovník v závěrečném návrhu doporučil, aby návrh na změnu výchovy dítěte byl zamítnut.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, resp. hodnocení provedených důkazů, a potažmo i výkladu příslušného hmotného práva. Hmotné právo, včetně ústavního (jehož se stěžovatel dovolával), obecné soudy zjevně neopomíjely; spor pak může být veden toliko o jeho adekvátní aplikaci, ve vztahu ku konkrétním skutkovým zjištěním.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba (§121 o. s. ř.), případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Až zde může být řeč o vybočení ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V prvé řadě je třeba zdůraznit (což stěžovatel ve svých tvrzeních zcela přehlíží), že obecné soudy neposuzovaly (jen) kriteria pro svěření dítěte do střídavé péče jako takové (§26 odst. 2 zákona o rodině), nýbrž primárně byly povolány k hodnocení, zda je splněna podmínka existence změny poměrů (§28 zákona o rodině), a - což je třeba zvláště zdůraznit - její způsobilost ovlivnit rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností původní. Klíčovou se tak v dané věci stala otázka, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad dřívějšího rozhodnutí soudu, nastala natolik relevantní změna oproti tamním poměrům, že odůvodňuje i změnu tímto rozhodnutím zakotveného rámce jeho výchovného prostředí.
Již dříve Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení. Sv. 17. U. 5. str. 367) vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".
S ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí, zájem dítěte, jakož i požadavek zájmu řádné výchovy nezletilého, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy nezletilého - s ohledem na změnu poměrů - již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro jeho zdárný vývoj (srov. Hrušková M. a kol. : Zákon o rodině, komentář, C. H. Beck, 3. vydání 2005, str. 105) nebo se dostane se zájmy dítěte do rozporu, jestliže se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo dítě do výchovy svěřeno, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/2005). Důvodem změny rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte oproti tomu nebude změna poměrů u druhého rodiče (který nevychovává nezletilé dítě) tkvící pouze v tom, že na rozdíl od doby dřívějšího rozhodování o výchovném prostředí vykazuje druhý rodič v podstatě stejnou způsobilost k výchově nezletilého dítěte, jako rodič, který je vychovává (srov. Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině - Komentář a předpisy souvisící. Linde Praha, 7. vydání 2005, str. 66).
Ústavnímu soudu - v této rozhodné souvislosti - se pak přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování, hodnocení důkazů a v právním posouzení věci (což jediné - viz výše - může být z ústavněprávního hlediska významné) zde zjevně není; soudy přijaté skutkové a právní závěry, že nenastaly takové skutečnosti, jež by bylo možno považovat za "kvalifikovanou změnu poměrů" (s důsledky podle §28 zákona o rodině), mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a oproti stěžovateli není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Nehledě na to, že stěžovatelova argumentace, obsažená i v ústavní stížnosti, je tomu, co bylo ve věci podstatné, převážně mimoběžná; stěžovatel ji vybudoval z představy, jakoby šlo o prvotní rozhodování o výchově nezletilého dítěte, a nikoli o změnu výchovy, o níž již bylo dříve rozhodnuto. Dosíci takové změny je logicky věcně i procesně náročnější; jinak řečeno, není od věci úvaha, že výsledek řízení by byl týž, i kdyby obecné soudy vyšly vstříc těm tvrzením stěžovatele, jež o svých výchovných předpokladech jim nabízel.
S tím nejsou v kolizi ani nosné důvody stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 363/03, sp. zn. II. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 1796/07, resp. odlišného stanoviska ve věci sp. zn. I. ÚS 48/04; oproti těmto rozhodnutím totiž obecné soudy v dané věci neřešily otázku omezení či rozšíření styku nezletilého se stěžovatelem (§27 zákona o rodině) či otázku svěření dítěte do výchovy (§26 zákona o rodině), nýbrž - jak bylo shora zdůrazněno - primárně to, zda jsou zde kvalifikované důvody odůvodňující změnu poměrů; povaha a rozsah skutkových zjištění a posléze k nim přijaté právní závěry tudíž byly - oproti skutkovým zjištěním a právním závěrům v poukazovaných věcech - odlišné.
Stěžovateli stojí za to připomenout, že nelze ani směšovat - což zjevně činí - otázku konkrétní úpravy výchovy nezletilého dítěte (zde výchovy střídavé) s otázkou úpravy styku s dítětem, resp. úpravy styku adekvátně rozsáhlého (byť by měl představovat, jak stěžovatel uvádí, "polovinu doby" v týdnu či měsíci).
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu