ECLI:CZ:US:2008:3.US.500.07.1
sp. zn. III. ÚS 500/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Družba Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Jiřího Potůčka 259, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem v Pardubicích, Dašická 1649, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 11. 2006 č. j. 23 Co 237/2006-185 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 2. 2006 č. j. 18 C 136/2005-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 21. 2. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byl rozhodnutími porušen čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 2, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a kopií rozhodnutí obecných soudů v dané věci zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Pardubicích žalobu, kterou se domáhal po vlastníku jedné bytové jednotky zaplacení částky 5 644,- Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek na zálohách na náklady spojené se správou domu a pozemku. Žaloba byla rozsudkem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 18 C 136/2005-136 zamítnuta. Na základě údajů o stanovených zálohách, přeplatcích či nedoplatcích vlastníka bytové jednotky a výše krácení záloh vlastníkem bytové jednotky za jednotlivá období dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka stěžovatele zanikla započtením a stěžovatel tedy nemá vůči vlastníku bytové jednotky pohledávku na zálohách (zdrojem údajů bylo roční vyúčtování a shodná tvrzení účastníků o jeho správnosti). Soud současně odůvodnil neprovedení důkazů - znaleckého posudku z oboru ekonomie a výslechu účetní stěžovatele - tak, že oba účastníci potvrdili správnost předloženého vyúčtování, přičemž přeplatek (rozdíl) bylo možno zjistit matematickým výpočtem.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl, že vlastník bytové jednotky neplní povinnost platit zálohy. Uvedl, že přeplatek vykazovaný ve vyúčtování je výsledkem (rozdílem) ročního zúčtování nákladů na bydlení a předpisu povinností vlastníka bytové jednotky, nikoliv výsledkem skutečných nákladů a skutečných úhrad vlastníka bytové jednotky. Přeplatek by tedy vlastníku bytové jednotky mohl vzniknout pouze, pokud by řádně plnil stanovené zálohy. Současně stěžovatel požadoval provést výslech své účetní za účelem objasnění mechanismu stanovování a vyúčtovávání záloh. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 9. 11. 2006 č. j. 23 Co 237/2006-185 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů než uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že po již provedeném vyúčtování se nelze domáhat dlužných záloh, nýbrž nedoplatku dle vyúčtování. K tomu je třeba předložit vyčíslení (vyúčtování) rozdílu mezi skutečně vzniklými náklady a zaplacenými zálohami. Stěžovatel však předložil vyúčtování vzniklých nákladů a stanovených záloh, ze kterého vyplývá přeplatek vlastníka bytové jednotky. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že pro rozpor stěžovatelova tvrzení o nedoplatku s jím předloženým vyúčtováním vykazujícím přeplatek nemůže být stěžovatel úspěšný. Současně uvedl, že i z tohoto důvodu by bylo provedení výslechu účetní nadbytečné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy zpochybnily správnost vyúčtování, avšak zamítly provedení dvou navržených důkazů k prokázání jejich správnosti. Odvolací soud, dle stěžovatele, důkaz znaleckým posudkem zcela opomenul, oba soudy pak měly hodnotit skutečnosti, ke kterým je třeba odborných znalostí, samy. Dle stěžovatele soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a svévolně snížily vlastníku bytové jednotky zálohy. Dále stěžovatel uvedl, že přeplatek, který měl dle vlastníka bytové jednotky vzniknout, není rozdílem mezi skutečnou spotřebou a zaplacenými zálohami, ale rozdílem mezi skutečnou spotřebou a stanovenými zálohami.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud shledá porušení ústavně zaručených práv a svobod. K takovému porušení dojde, pokud je norma jednoduchého práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) nebo pokud je její interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V daném případě však Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal.
Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti z části míjí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (příp. i odvolání stěžovatele). Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud dospěl k odlišným závěrům od stěžovatelových v tom, čeho se týká stěžovatelem předložené vyúčtování, taktéž správnost předloženého vyúčtování nezpochybnil. Nesprávné je také tvrzení stěžovatele, že odvolací soud opomenul důkaz znaleckým posudkem, neboť proti neprovedení tohoto důkazu prvostupňovým soudem stěžovatel ve svém odvolání ničeho nenamítal (stěžovatel opětovně požadoval jen provedení výslechu účetní).
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou, že odvolací soud hodnotil sám skutečnosti, ke kterým je třeba odborných znalostí, neboť k potvrzení rozsudku prvostupňového soudu došlo z důvodu, který není spojen s nutností odborného - ekonomického posouzení či výpočtu (důvodem byl rozpor stěžovatelova tvrzení se skutečnostmi vyplývajícími z jím předloženého důkazu).
Námitku stěžovatele o neprovedení důkazu výslechem účetní Ústavní soud také nepovažuje za důvodnou. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, proč nebylo třeba dokazování v tomto směru doplňovat, resp. je zřejmé, že odvolací soud nevyhověl odvolání z důvodu, u kterého nebylo třeba zkoumat mechanismus stanovování a vyúčtovávání záloh. Důvod nedoplnění dokazování o tento důkaz tak odvolací soud zcela dostatečně vysvětlil.
Ohledně prvostupňového soudu musí Ústavní soud opět uvést, že tento soud nezpochybnil správnost vyúčtování (z vyúčtování naopak vycházel) a námitka proto neodpovídá skutečnosti.
Ústavní soud neshledává důvodnými námitky stěžovatele o bezdůvodném neprovedení dvou navržených důkazů a nedostatečném zjištění skutkového stavu věci. Dle §120 odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Pokud však soud neprovede některý z navržených důkazů, je povinen tento svůj závěr řádně odůvodnit. Ústavní soud přezkoumal postup prvostupňového soudu, avšak neshledal, že by tento soud neprovedl navržené důkazy bezdůvodně, nebo že by neprovedení těchto důkazů řádně neodůvodnil (byť stručně) ve svém rozsudku, případně že by toto odůvodnění bylo v rozporu se závěry učiněnými v rozhodnutí ohledně věci samé. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, v souvislosti s níž stěžovatel odkázal na §120 odst. 3 občanského soudního řádu. Dané řízení bylo řízením sporným, přičemž poukazované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl pátrat po důkazech, případně zasahovat do rovného postavení účastníků řízení. Ústavní soud má tedy za to, že prvostupňový soud postupoval dle platných procesních předpisů a ve svém postupu nevybočil z ústavních kautel.
Rovněž námitku, že prvostupňový soud namísto ustanovení znalce sám posuzoval odborné otázky, Ústavní soud neshledal důvodnou. Prvostupňový soud nepřipustil doplnění dokazování o znalecký posudek, avšak dostatečně a srozumitelně důvod tohoto postupu odůvodnil (uvedl, proč rozhodnutí nezávisí na posouzení skutečností, k němuž by bylo třeba odborných znalostí znalce) a nelze zde tedy spatřovat prvky libovůle. K tomu je třeba také podotknout, že i sám stěžovatel v odvolání i v ústavní stížnosti uvedl tvrzení, ze kterých je zřejmá existence (evidence) přeplatku na zálohách (i když pouze zálohách stanovených, nikoliv skutečně zaplacených), tedy stěžovatel se se závěry prvostupňového soudu o existenci přeplatku v předloženém vyúčtování ztotožnil.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu