ECLI:CZ:US:2008:3.US.500.08.1
sp. zn. III. ÚS 500/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 9. 2007 č. j. 10 C 239/2006-62, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 11. 2007 č. j. 40 Co 1575/2007-70 a jinému zásahu exekutora, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 2. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů a v textu ústavní stížnosti rovněž brojila proti zásahu exekutora do nedotknutelnosti obydlí. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 12 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud úvodem uvádí, že stěžovatelka sice v petitu požadovala zrušení celého rozhodnutí prvostupňového soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se domáhá zrušení pouze výroku II tohoto rozhodnutí týkajícího se náhrady nákladů řízení; není také důvod, proč by stěžovatelka požadovala zrušení výroku I, kterým bylo její žalobě vyhověno. Ústavní soud se proto zabýval pouze výrokem II prvostupňového rozhodnutí.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 19. 9. 2007 č. j. 10 C 239/2006-62 vyhověl tzv. excindační žalobě stěžovatelky proti žalovanému (oprávněnému v exekučním řízení) a výrokem I vyloučil konkrétní věci z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, které byly sepsány exekutorem dne 20. 12. 2006. Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; nákladový výrok opřel o §143 a §150 občanského soudního řádu.
Proti nákladovému výroku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 11. 2007 č. j. 40 Co 1575/2007-70 výrok II prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se a rozvedl argumentaci soudu prvního stupně - způsob provedení exekuce určil exekutor, žalovaný (oprávněný) nezavdal příčinu k podání žaloby a neporušil své povinnosti (§143 o. s. ř.), povinnost k náhradě nákladů uložená stěžovatelce (žalobkyni) by byla nepřiměřeně tvrdá (§150 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že exekutor provedl soupis věcí v bytě stěžovatelky a nikoliv povinného; rovněž dům je ve vlastnictví stěžovatelky. Dle stěžovatelky tak byl postup pracovníků exekutorského úřadu neoprávněný a neadekvátní (s ohledem i na předložený výpis z katastru nemovitostí) a jednalo se o neoprávněný zásah do nedotknutelnosti obydlí. V důsledku toho také nesouhlasí s nákladovým rozhodnutím obou soudů v řízení o excindační žalobě. Soudy se měly zabývat tvrdostí postupu exekutora vůči stěžovatelce. Stěžovatelka tvrdí, že žalovaný (oprávněný) se nejpozději při podání excindační žaloby dozvěděl o neoprávněném zásahu do obydlí stěžovatelky, přesto však trval na řízení o excindační žalobě a prokazování vlastnického práva stěžovatelkou, čímž vznikly další náklady. Svým postupem tak žalovaný projevil souhlas s postupem exekutora a měl by být jako neúspěšný účastník excindačního řízení zavázán k náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala svého (vlastnického) práva u nezávislého a nestranného soudu; její žalobě bylo vyhověno. Rovněž stran výroku o náhradě nákladů řízení jí bylo umožněno hájit svá práva a názory u odvolací instance. Ohledně náhrady nákladů řízení oba obecné soudy dospěly ke stejným závěrům, tedy že žalovaný (oprávněný) svým chováním nezavdal příčinu k podání excindační žaloby, proto je na místě aplikovat §143 o. s. ř.; z důvodu odstranění tvrdosti zákona soudy současně ve prospěch stěžovatelky aplikovaly §150 o. s. ř. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a svůj závěr řádně a srozumitelně odůvodnily. V jejich úvahách nelze shledat libovůli ani logickou rozpornost, a tím vybočení z mezí ústavnosti. Je zřejmé, že soudy zvážily okolnosti (zavinění) pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K námitce o zkrácení práva na spravedlivý proces Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatelka očekávala, neznamená, že v řízení byla porušena její základní zaručená práva a svobody.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky (čl. 90 Ústavy, čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o námitky stěžovatelky proti soupisu movitých věcí provedeném v jejím bytě, resp. proti "zásahu" exekutora a jeho pracovníků (čl. 12 Listiny), Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v závěrečném návrhu ústavní stížnosti neuvedla, čeho se ve vztahu k tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci domáhá. I kdyby tak však učinila, je třeba poukázat na lhůty dle §72 zákona o Ústavním soudu a na skutečnost, že soupis byl exekutorem v bytě stěžovatelky proveden dne 20. 12. 2006. Nad rámec Ústavní soud poukazuje též na zákon č. 82/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu