ECLI:CZ:US:2008:3.US.514.05.1
sp. zn. III. ÚS 514/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. arch. N. Z. a Ing. J. S., právně zastoupených JUDr. Pavlem Adamem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Vojenské nemocnice 1200, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. dubna 2005 č. j. 16 C 481/2004-16 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005 č. j. 19 Co 282/2005-28, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 10 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti ML-Service, s. r. o., se sídlem Praha 4, Boleslavova 1524/18, IČ: 26731002, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejich základních práv garantovaných články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 16 C 481/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali současně s ústavní stížností i dovolání, jímž napadli v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Ústavní soud usnesením ze dne 18. ledna 2006 přerušil ve smyslu ust. §63 zákona o Ústavním soudu a s odkazem na ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 28. června 2006 sp. zn. 32 Odo 775/2006 tak, že je jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud proto pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, potvrdil Městský soud v Praze v záhlaví blíže označeným rozsudkem ze dne 20. 7. 2005 rozsudek soudu prvého stupně ze dne 8. 4. 2005 a rozhodl o nákladech řízení. Uvedeným rozsudkem zavázal Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatele (v původním řízení žalované) zaplatit žalobci ML-Service, s. r. o., se sídlem Praha 4, Boleslavova 1524/18, IČ: 26731002, částku 34.650,- Kč s příslušenstvím jako odměnu ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí z vlastnictví stěžovatelů. Obvodní soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Podle skutkových zjištění obecných soudů uzavřeli stěžovatelé se společností ML-Service, s. r. o. (v původním řízení žalobce, dále jen ,,vedlejší účastnice") dne 2. 4. 2003 smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti. Dle této smlouvy měla uvedená společnost nárok na odměnu ve výši 6 % z ceny nemovitosti a daně z přidané hodnoty ve výši 5 %. Platnost smlouvy byla časově omezena do 30. 6. 2003. Pro stěžovatele zajistila vedlejší účastnice kupce nemovitostí R. a J. Č., kteří složili finanční jistotu 50.000,- Kč a měli zájem nemovitost koupit. Dne 15. 5. 2003 stěžovatelé vedlejší účastnici sdělili, že smlouvu o zprostředkování považují za neplatnou, avšak přesto nakonec uzavřeli dne 2. 7. 2003 kupní smlouvu, kterou prodali vedlejší účastnicí zprostředkovaným kupujícím manželům Č. své nemovitosti za 665.000,- Kč. Vedlejší účastnicí navržená cena nemovitostí uvedená ve smlouvě o zprostředkování byla cenou minimální ve výši 550.000,- Kč.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že soud prvého stupně vycházel při svém rozhodování toliko z tvrzení vedlejší účastnice (žalobce) a důkazy, které na svoji obranu navrhovala strana žalovaná, vůbec nepřipustil. Stěžovatelé uvádějí, že s úmyslem prodat předmětné nemovitosti jednali o zprostředkování prodeje s osobou jménem M. H., jehož znali z jiných souvislostí a o němž jim bylo známo, že se zprostředkováním prodeje nemovitostí zabývá. M. H. ve vztahu ke stěžovatelům nejprve vystupoval jako fyzická osoba, která svým jménem měla prodej zprostředkovat, na čemž se stěžovatelé s jmenovaným dohodli. Teprve později M. H. stěžovatele přesvědčil, aby uzavřeli smlouvu o zprostředkování s obchodní společností řízenou jeho známým, přičemž uvedenou obchodní společností byla právě vedlejší účastnice. Dle tvrzení stěžovatelů je měl M. H. ujistit, že se jedná o krok ryze formální, který má zvýšit věrohodnost zprostředkovatele v očích potenciálních kupců, avšak de facto bude prodej nemovitostí zprostředkovávat M. H. sám a nikoli uvedená společnost. Na tomto základě uzavřeli stěžovatelé s vedlejší účastnicí smlouvu dne 2. 4. 2004. Teprve později se měl M. H. stát zaměstnancem vedlejší účastnice. Společnost ML-Service, s. r. o. rovněž odborně odhadla cenu předmětných nemovitostí částkou 550.000,- Kč a za stejnou částku měla být nemovitost prodána. Stěžovatelé zdůrazňují, že na správnost odborného odhadu spoléhali.
Stěžovatelé uvádějí, že vedlejší účastnicí předložený návrh kupní smlouvy odmítli uzavřít, neboť podmínky uvedené ve smlouvě byly pro ně nepřijatelné a vedlejší účastnice odmítla smlouvu upravit podle požadavků stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že až do okamžiku, kdy byli nuceni požádat vedlejší účastnici o úpravu navržené kupní smlouvy, jednali toliko s panem M. H. Teprve poté, co požádali vedlejší účastnici, aby návrh smlouvy změnila, odmítl takový postup jednatel této obchodní společnosti.
Stěžovatelé proto uzavřeli s manžely Č. kupní smlouvu bez účasti společnosti ML-Service, s. r. o., a to za podstatně příznivějších podmínek, než jaké navrhl a na jakých trval žalobce. Po prodeji nemovitostí navštívil stěžovatele opětovně pan M. H. jako zástupce vedlejší účastnice a požadoval jejím jménem zaplacení náhrady nákladů, které v souvislosti s tímto neuskutečněným obchodem společnosti ML-Service, s. r. o. vznikly, s tím, že zaplacením náhrady nákladů budou vzájemné pohledávky beze zbytku vyrovnány. Stěžovatelé a vedlejší účastnice se dohodli na částce 5.000,- Kč + DPH a dále se dohodli, že zaplacením této částky bude věc vyřízena. Stěžovatelé tvrdí, že jim zástupce vedlejší účastnice předložil fakturu ze dne 15. 7. 2003 znějící na celkovou částku 5.250,- Kč. Stěžovatelé namítají, že se v žádném případě nemůže jednat o fakturu za jiné služby poskytnuté vedlejší účastnicí, neboť jim tato obchodní společnost žádné jiné služby neposkytovala.
Stěžovatelé namítají, že k prokázání svých tvrzení navrhovali řadu důkazů, zejména výslech svědků M. H., manželů ., JUDr. V. P. a jednatele obchodní společnosti ML-Service, s. r. o. Stěžovatelé tyto důkazy řádně označili, avšak obecné soudy veškeré jejich důkazní návrhy ignorovaly. Tím, že stěžovatelům neumožnily prokázat okolnosti, za nichž byla uzavřena smlouva o zprostředkování prodeje, i skutečnost, že se s vedlejší účastnicí již dle předchozí dohody vypořádali, porušily obecné soudy dle názoru stěžovatelů jejich základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
II.
Na základě odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé spatřují porušení svého práva na soudní ochranu v postupu obecných soudů, které odmítly provést výslechy jimi navrhovaných svědků. Dle odůvodnění ústavní stížnosti měli tito svědkové vypovídat o tom, za jakých okolností byla uzavřena smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí s vedlejší účastnicí. Dále měli svědkové potvrdit, že mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí došlo k ústní dohodě o vypořádání vzájemných nároků a že se na základě takovéto dohody vedlejší účastnici dostalo ze strany stěžovatelů plnění, jehož výše korespondovala s částkou na faktuře předložené obecným soudům.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nezasáhly do základních práv stěžovatelů, pokud navržené důkazy považovaly za nadbytečné.
Soud prvého stupně vzal za prokázané, že mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí vznikl závazkový právní vztah ve smyslu ust. §642 a násl. obchodního zákoníku. Obvodní soud přitom odkázal na ust. §651 obch. zák., dle kterého vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, na kterou se vztahovala zprostředkovatelská činnost. Nalézací soud poukázal na to, že vedlejší účastnice splnila svůj závazek založený smlouvou o zprostředkování, když seznámila stěžovatele s kupujícími manžely Č., kteří u vedlejší účastnice za účelem koupě nemovitosti složili finanční zálohu. Pracovníci vedlejší účastnice pro stěžovatele rovněž připravili návrh kupní smlouvy, který jimi však nebyl akceptován. Vzhledem k tomu, že skutečně došlo k prodeji předmětných nemovitostí osobám, které vedlejší účastnice kontaktovala, byť se tak stalo po účinnosti smlouvy, dospěl nalézací soud k závěru, že vedlejší účastnice vyvinula potřebnou zprostředkovatelskou činnost a náleží jí proto smluvená provize.
Nalézací soud se zabýval námitkou stěžovatelů, že byli vedlejší účastnicí uvedeni v omyl o kupní ceně nemovitosti ve výši 550.000,- Kč. Obvodní soud zdůraznil, že tato cena byla označena jako minimální, přičemž stěžovatelé dle obecného soudu nedoložili, že by vyvíjeli snahu docílit vyšší kupní cenu, či jiné ujednání o ceně. Nalézací soud nepovažoval za prokázané tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastnici zaplatili jako odměnu ze zprostředkovatelské smlouvy částku 5.250,- Kč. Obecný soud poukázal na skutečnost, že předložená faktura, vystavená vedlejší účastnicí, nezní na jméno obou stěžovatelů, ale pouze na jméno druhého z nich jako podnikatele, včetně jeho identifikačního čísla a obchodního jména.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti užívají totožnou argumentaci, jakou již uplatnili ve svém odvolání a jíž se velmi podrobně zabýval již Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelů neztotožnil, ale dospěl k závěru, že soud prvého stupně zjistil skutkový stav dostatečně tak, aby jej mohl posoudit po stránce právní, což rovněž správně učinil.
Ústavnímu soudu nezbylo, než se se závěry soudů obecných ztotožnit a konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces v projednávané věci nedošlo. Sami stěžovatelé ani v řízení před obecnými soudy ani v samotné ústavní stížnosti nikdy nepopírali uzavření platné smlouvy o zprostředkování ve smyslu výše citovaných ustanovení obchodního zákoníku. Za této situace, kdy mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí nade vší pochybnost existoval závazkový vztah, bylo další dokazování nadbytečné. Jak již správně uvedl odvolací soud, z vlastní argumentace stěžovatelů ohledně jejich jednání s osobou jménem M. H. nevyplývá nic, z čeho by bylo možné usuzovat na neplatnost smlouvy jako právního úkonu ve smyslu ust. §49 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující a osoba, které byl právní úkol určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. V projednávané věci uvedená situace zjevně nenastala. Odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že částka 550.000,-Kč jako cena nemovitosti byla uvedena jako cena minimální a stěžovatelé sami tuto smlouvu zcela dobrovolně akceptovali. Městský soud přiléhavě argumentoval tím, že ,,tržní cenu" nelze ztotožňovat s cenou stanovenou ve znaleckém posudku.
Je potřebné zdůraznit, že stěžovatelé při uzavření smlouvy využili všech prostředků poskytnutých vedlejší účastnicí, a té tak nade vší pochybnost vznikl nárok na smluvenou provizi. Dále pokud jde o stěžovateli namítanou fakturu, jde o hodnocení důkazu, spadající plně do pravomoci obecného soudu, který tuto fakturu za důkaz plnění ze strany stěžovatelů nepovažoval, což náležitě odůvodnil. Případný výslech svědka H. by v dané věci jen stěží mohl přinést změnu skutkových zjištění obecných soudů, uvážíme-li, že svědek H. byl zaměstnancem vedlejší účastnice a ze souvislostí vylíčených samotnými stěžovateli vyplývá, že se s tvrzenými nároky vedlejší účastnice musel ztotožňovat.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích, napadených ústavní stížností, neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu