ECLI:CZ:US:2008:3.US.516.08.1
sp. zn. III. ÚS 516/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) F. Š. a 2) H. Š., zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2008 sp. zn. 26 Cdo 1143/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2006 č. j. 19 Co 240/2005-384, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu ČR dne 26. 2. 2008, napadají stěžovatelé obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, kterými byly údajně porušeny: článek 95 odst. 1, článek 96 odst. 1 Ústavy, článek 4 odst. 4, článek 11 odst. 1, odst. 4, článek 36, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelé uvádějí, že dne 22. 12. 2005 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 19 Co 18/2005, jímž bylo ve sporu mezi stěžovatelem a žalovanou A. Ď. rozhodnuto tak, že žalované byla uložena povinnost vyklidit jí užívaný byt po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění přístřeší. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 3. 2005 č. j. 5 C 204/2005-333 však žalované byla uložena povinnost vyklidit stejný byt do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění náhradního ubytování. Protože oba obecné soudy ve svých rozhodnutích rozhodly odlišně v případě soudem přiznané bytové náhrady, dovozují stěžovatelé, že předmětná rozhodnutí se musí týkat dvou odlišných věcí. Stěžovatelé tvrdí, že po dni 22. 12. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. 19 Co 18/2005, žalovaná již nemohla být účastníkem řízení, protože již nebyla nájemkyní jí užívaného bytu. Proto mělo být odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 3. 2005 č. j. 5 C 204/2005-333 odvolacím soudem odmítnuto.
Krajskému soudu v Brně stěžovatelé dále vytýkají, že prý žalované přiznal právo na bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování, i když podle ustálené judikatury obecných soudů se tak děje v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi, resp. proto, že ve věci byly zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele, což prý však v předmětné věci splněno nebylo.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 č. j. 5 C 204/2005-333 rozhodl ve sporu mezi stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) proti žalované A. Ď. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že pod bodem I. soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu blíže označeného ve výroku citovaného rozsudku (dále jen "předmětný byt"), kterou dali stěžovatelé žalované dne 12. 8. 1999 s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku. Žalované byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění náhradního ubytování.
V projednávané věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno již dříve (rozsudkem ze dne 19. 4. 2001 č. j. 5 C 940/99-81), jeho rozsudek a potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 4. 2003 č. j. 17 Co 318/2001-113 byly v důsledku úspěšného dovolání stěžovatele zrušeny Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 14. 1. 2005 č. j. 26 Cdo 2122/2004-188.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 č. j. 5 C 204/2005-333 dospěl po provedeném dokazování mimo jiné k závěru, že žaloba stěžovatelů je důvodná, neboť z provedeného dokazování bylo zjištěno, že je dán výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "OZ"), přičemž soud posoudil výpověď danou stěžovateli žalované jako platnou. Při rozhodování o bytové náhradě vzal soud prvního stupně v úvahu tíživou sociální situaci žalované a péči o invalidní dceru, s níž bydlí ve společné domácnosti.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 19 Co 240/2005 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I. tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Současně odvolací soud změnil i výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že při svém rozhodování musel vzít v úvahu skutečnost, že s projednávanou věcí souvisí přímo i věc vedená Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 616/2002, v níž bylo již pravomocně rozhodnuto a přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Odvolací soud konstatoval, že tato věc nepředstavuje pro předmětnou věc překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 5 o. s. ř.), protože v obou věcech nejde o totožný skutkový stav (jedná se o odlišné časové období a jiné finanční částky). Protože však k výpovědi žalované z předmětného bytu bylo již pravomocně přivoleno a v mezidobí již uplynula i potřebná výpovědní lhůta, takže nájemní poměr skončil, nebylo již o čem rozhodovat, neboť žalovaná předmětný byt užívá v režimu osoby podle ustanovení §712a OZ; proto nebyl žalobní návrh shledán důvodným.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1143/2007 dovolání stěžovatele zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II. a III.). Přípustnost dovolání opřel stěžovatel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud v této souvislosti dovodil, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze úspěšně namítat, že odvolací soud neprovedl jiné důkazy, z nichž měl vyplynout závěr o neexistenci nájemního práva žalované k předmětnému bytu, jestliže tento závěr vyplynul z jiných jím provedených důkazů. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl stěžovatelem uplatněn opodstatněně.
Ve vztahu k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dovolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatele o "vyvlastnění" vlastnického práva stěžovatelky k předmětnému domu je absurdní, neboť tato otázka nebyla v projednávané věci předmětem řízení; ostatně rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat za titul, na jehož podkladu by mohl příslušný katastrální úřad provést změny v záznamu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dovolací soud nepovažoval za nutné se zabývat námitkou stěžovatele, že vyklizovací povinnost žalované byla u rozsudku soudu prvního stupně v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 616/2002, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu, vázána na pouhé přístřeší, přičemž dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta. Vzhledem k zamítnutí žaloby totiž odvolací soud nemohl rozhodnout o vyklizení žalované z předmětného bytu a o bytové náhradě, proto ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl podle názoru dovolacího soudu použit opodstatněně.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím a tvrzenému porušení základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení celé řady článků Listiny, Ústavy i Úmluvy, kterých se údajně měly dopustit při svém rozhodování jak Krajský soud v Brně, tak i Nejvyšší soud. Pokud stěžovatelé ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím konkretizovali porušení ústavnosti odkazem na porušení článku 95 odst. 1 Ústavy, je třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem odvolací soud, případně soud dovolací citovaný článek porušily, tedy jak byla porušena zákonnost jejich rozhodování či dokonce z jakého důvodu měl být v průběhu řízení posouzen soulad "jiného právního předpisu se zákonem nebo mezinárodní smlouvou". Stěžovatelé sice bez bližších souvislostí a jakékoli ve věci relevantní konkretizace poukazují na údajné porušení zásady volného hodnocení důkazů, resp. poukazují na údajné tzv. opomenuté důkazy, tyto námitky jsou jen v rovině ryze formální, bez bližšího zdůvodnění. Další (možnou) námitku - že odvolací soud měl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odmítnout a nikoli zamítnout, vysvětlil již zcela srozumitelně dovolací soud ve svém rozsudku, na nějž Ústavní soud pro krátkost odkazuje.
Rovněž důvody, které vedly stěžovatele k jejich tvrzení o údajném porušení rovných práv účastníků řízení či procesních zásad řízení, z obsahu ústavní stížnosti nejsou seznatelné. Tím méně pak Ústavní soud může zkoumat porušení článku 4 odst. 4 Listiny za situace, kdy žalobnímu návrhu stěžovatelů bylo vyhověno, i když v rámci "jiného soudního řízení", než je to, které bylo napadeno ústavní stížností.
Ústavní soud nemůže přehlédnout, že námitka o "vyvlastnění" majetku stěžovatelky, kterého se měl údajně svým rozhodnutím dopustit v daném případě odvolací soud, je "trvalou součástí" argumentace i dalších ústavních stížností (např. ústavní stížnost vedená Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 474/08), i když opakovaně ve vztahu k této námitce dovolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí konstatuje, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je povinností soudu zkoumat jako předpoklady naplnění konkrétního výpovědního důvodu jak skutečnost, zda žalobci jsou vlastníky a pronajímateli předmětného bytu, tak i zda žalovaná je jeho nájemkyní, přičemž jeho závěr, že vlastníkem domu, resp. pronajatého bytu, k jehož vyklizení žalobní návrh směřuje, je "jen" stěžovatel, nemůže být důvodem, resp. zákonným titulem pro změnu zápisu vlastnického práva v příslušném listu vlastnictví. Jak ostatně zdůraznil dovolací soud, v projednávané věci je výše uvedené tvrzení stěžovatelů zcela hypotetické, neboť odvolací soud žalobu zamítl pro "odpadnutí předmětu řízení" - jak to vyjádřil tento soud, protože vinou nekoordinovaného a nepromyšleného procesního postupu stěžovatelů "nebylo již k čemu přivolovat".
Ani další námitka stěžovatelů týkající se údajného "dvojího rozhodování" soudů o odlišné bytové náhradě nemá jakékoli opodstatnění, neboť její pouze formální opakování v ústavní stížnosti lze snad vysvětlit jen nepochopením obsahu a smyslu obou ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se z výše uvedených důvodů neztotožnil s tvrzením stěžovatelů o porušení základních práv a svobod, k němž mělo dojít ze strany Krajského soudu v Brně i Nejvyššího soudu, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu