ECLI:CZ:US:2008:3.US.554.06.1
sp. zn. III. ÚS 554/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky - ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 554/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 464/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 240/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 280/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 292/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 308/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 398/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 410/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 422/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 434/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 446/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 460/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 533/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 545/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 557/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 577/2006 a ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 589/2006 o nepřiznání odměny a hotových výdajů spojených s výkonem funkce opatrovníka, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 464/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 240/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 280/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 292/2006, ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 308/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 398/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 410/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 422/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 434/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 446/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 460/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 533/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 545/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 557/2006, ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 577/2006 a ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 44 C 589/2006 se v bodě III. jejich výroku ruší.
Odůvodnění:
Včas zaslanými ústavními stížnostmi, splňujícími i další formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť měla za to, že jimi byl porušen čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadenými rozhodnutími obecného soudu byly zamítnuty návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka ve vztahu k soudu uplatnila poté, co předtím byla tímto soudem ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných, kteří byli pro soud nezastižitelní [§29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.")]. Z přiložených napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že návrhy stěžovatelky jako ustanoveného opatrovníka žalovaných, aby jí byla zaplacena v jednom každém případě odměna a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč, byly zamítnuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecný soud nepovažoval výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle §29 odst. 3 o. s. ř. za výkon advokacie, neboť podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se za poskytování právních služeb považuje činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. O takový případ se však dle názoru soudu nejednalo. Stěžovatelka souhlasila s výkonem funkce opatrovníka žalovaných a podle názoru soudu jí odměnu a hotové výdaje jako advokátce nelze přiznat, a proto byly její návrhy zamítnuty.
Stěžovatelka v podaných ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení §29 o. s. ř. a §140 odst. 2 o. s. ř. provedeným obecným soudem. Dále stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu a navrhla, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu projednával více shodných ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4, rozhodl usnesením ze dne 14. září 2006 o spojení těchto věcí ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 554/06.
K žádosti Ústavního soudu se k věci vyjádřila předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která uvedla, že v době ustanovení stěžovatelky podle §29 odst. 3 o. s. ř. soud řešil, jak zajistit, aby mohla vůbec proběhnout řízení ve věcech napadajících hromadně, kde je žalovaný neznámého pobytu. Vzhledem k dřívějšímu rozhodnutí Ústavního soudu nebylo možné ustanovit opatrovníkem pracovníka soudu, případně justičního čekatele, a ustanovování opatrovníků z řad rodinných příslušníků, pokud se je podařilo kontaktovat, nebylo možné pro jejich nesouhlas. Když došlo k ustanovení stěžovatelky, předpokládalo se, že toto opatrovnictví bude vykonáváno za odměnu, v mezidobí se však konala gremiální porada Městského soudu v Praze, kde se dospělo k závěru, že výkon funkce opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. není možno považovat za výkon advokacie podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, s tím, že by se mohlo jednat pouze o funkci opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem (např. detenční řízení podle §191b odst. 2 o. s. ř.). Pouze takových řízení se dle výkladu provedeného gremiální poradou soudců měla týkat novela ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., provedená zákonem č. 205/2005 Sb. Proto stěžovatelce nebyla přiznána odměna ani hotové výdaje a schválně byl přidán zamítavý výrok, aby mohl být předmětem přezkumu, když proti rozhodnutím o těchto věcech zásadně není odvolání přípustné. Výši odměny advokátní tarif v rozhodné době také nestanovil, nešlo o ustanovení zástupce soudem podle §30 o. s. ř., kde má být stanovena odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Až novela této vyhlášky účinná od 1. 9. 2006 počítá s odměnou advokáta ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám. Následně však mělo dojít k dohodě mezi soudem a městskými částmi Prahy 4, 11 a 12 o tom, že tyto budou funkci opatrovníka vykonávat. Dále předsedkyně senátu vyslovila rétorickou otázku, proč má být osobám, které se záměrně vyhýbají soudním řízením, ustanoven opatrovníkem advokát, kterého má platit stát, když v případech, kde účastníci žádají o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., jsou zkoumány jejich majetkové poměry a zástupce z řad advokátů je jim ne vždy ustanoven. V závěru předsedkyně senátu uvedla, že daná otázka vyžaduje pružnější a komplexnější úpravu s větším důrazem na odpovědnost občana v otázce shody faktického pobytu s pobytem evidenčním a že rozhodnutí ponechává zcela na úvaze Ústavního soudu.
Ač vyzvána, předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřila
Obsahově stejnými ústavními stížnostmi stěžovatelky, jež směřovaly proti rozhodnutím téhož soudu, který (mimo jiné) zamítl návrh stěžovatelky jako opatrovnice žalovaného neznámého pobytu, aby Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 4 zaplatil odměnu a náhradu hotových výdajů, se již zabýval I. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne 27. 9. 2006 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2006) sp. zn. I. ÚS 474/06 (N 172/42 SbNU 519), v nálezu sp. zn. I. ÚS 458/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 198/43 SbNU 221) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 479/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 199/43 SbNU 231).
V uvedených rozhodnutích se Ústavní soud vyjádřil ke svému postavení v ústavním systému moci soudní a vztahu k obecným soudům a dále zkoumal, vycházeje z toho, že je vázán návrhovým žádáním ústavní stížnosti, nikoliv však jejími důvody, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku, jež je integrální součástí ochrany majetkových práv, což musí najít reflexi v normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky.
Ústavní soud poté konstatoval, že až do přijetí novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nezmiňovalo ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. týkající se placení nákladů řízení funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely občanského soudního řádu, do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Přitom v době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodování soudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006 a 22. 5. 2006, však již stát tuto povinnost zákonem danou neměl, s čímž se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal, ba na tuto skutečnost ani nereagoval ve vyjádření poskytnutém Ústavnímu soudu.
Ústavní soud v uvedených nálezech poukázal na skutečnost, že nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit - jak bylo zjištěno - opatrovníkem ve 183 případech, což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že nesdílí výklad ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého zmíněnou gremiální poradou byla nepochybně rozpočtová úspora soudu. Takto definovaný účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátovi jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.
Ústavní soud rovněž poukázal na to, že vedle uvedené ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad možno nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. V tomto ohledu konstatoval, že v procesním právu platí, že soud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak; v daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka opírá své nároky. Byl-li pak zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování přesto třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře [např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331)]. I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.
Vzhledem k tomu, že všechny skutkové okolnosti, z nichž vycházel I. senát Ústavního soudu, jsou v nyní posuzované věci shodné, a vzhledem k tomu, že se III. senát Ústavního soudu s právním názorem I. senátu ztotožňuje, s odkazem na výše citované závěry mu nezbylo, než pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ústavním stížnostem podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhovět a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Stalo se tak bez nařízení ústního jednání, s kterýmžto postupem účastníci řízení vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).