ECLI:CZ:US:2008:3.US.669.07.1
sp. zn. III. ÚS 669/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2008 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. E., zastoupeného JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Česká 15, Brno, proti průtahům v řízení vedeném Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 325/90, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2007, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jehož petit formuloval tak, že "Okresnímu soudu Brno-venkov se ukládá, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 7 C 325/90, a aby neprodleně v této věci jednal a rozhodl". V uvedeném občanskoprávním řízení vystupuje stěžovatel jako žalovaný.
K dosavadnímu průběhu řízení v předmětné věci stěžovatel uvádí, že v roce 1990 podala žalobkyně JUDr. J. H. (dále jen "žalobkyně") u Okresního soudu Brno-venkov žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhá omluvy a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 750 000,- Kč za poškození své pověsti v souvislosti s její kandidaturou na ústavní soudkyni tehdejší ČSFR, kterého se měl dopustit stěžovatel s dalším žalovaným uveřejněním nepravdivých a hanlivých tvrzení v čísle 5 časopisu "Zvláštní vydání".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh a výsledky dosavadního řízení před obecnými soudy a zdůraznil, že jako účastník řízení se vždy řádně dostavoval k jednáním ve věci a plnil pokyny soudů v jimi stanovených lhůtách, což však neplatí pro provádění procesních úkonů žalobkyní. Tato, podle mínění stěžovatele, záměrně prodlužuje svými nejasně formulovanými podáními předmětné řízení právě s ohledem na věk stěžovatele a jeho nepříznivý zdravotní stav. Přestože ve věci bylo konáno celkem dvacet jednání a soud prvního stupně ve věci rozhodl již v pořadí třetím rozsudkem, nebyla věc dosud pravomocně rozsouzena, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně byla z důvodu podaného odvolání odvolacím soudem vždy zrušena. Předmětné řízení vedené Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 325/90 od svého zahájení dne 28. 11. 1990 do doby podání ústavní stížnosti tak trvá již 16 let, aniž ve věci samé bylo dosaženo konečného rozhodnutí.
V projednávané věci se stěžovatel snažil dosáhnout nápravy tím, že se dne 1. 11. 2005 obrátil prostřednictvím svého advokáta na Krajský soud v Brně. Náprava však nebyla učiněna. Průtahy v předmětném řízení tak podle názoru stěžovatele porušují článek 90 Ústavy a právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod, dále jen "Listina").
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s tím, že k nápravě neúměrné délky řízení před obecnými soudy je nezbytný zásah Ústavního soudu, a to již s ohledem na množící se stížnosti na uvedený nedostatek řízení (nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci) ze strany občanů České republiky, které jsou zasílány Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Na závěr stěžovatel poukázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu v otázce průtahů v řízení (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 55/94, IV. ÚS 358/98 aj., dostupná na http://www.nalus.usoud.cz).
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že stěžovatel se urgencí prostřednictvím svého advokáta snažil docílit urychlení vyřízení celé věci s tím, že poukazoval na opakované procesní úkony žalobkyně, jejichž snahou prý bylo oddálit konečné rozhodnutí ve věci samé (dopis stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 adresovaný Krajskému soudu v Brně). V odpověď na tento dopis stěžovatele Krajský soud v Brně stěžovateli sdělil, že "s ohledem na celkovou délku sporu i jím uváděné okolnosti případu, bude možno uvažovat o vyřízení odvolání v první polovině roku 2006".
III.
Stěžovatel se v předmětné ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud nálezem uložil Okresnímu soudu Brno-venkov ve věci vedené jím pod sp. zn. 7 C 325/90 nepokračovat v průtazích při vyřizování předmětné věci a ve věci neprodleně jednat a rozhodnout.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, zda je ústavní stížnost přípustná.
V dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení před obecnými soudy podřazeny pod "zásah orgánu veřejné moci" [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud chápe tento pojem zpravidla tak, že jde převážně o jednorázový, protiprávní útok tohoto orgánu proti základním právům a svobodám, který v době existujícího zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací činnosti tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z takové skutečnosti musí poté vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, který neplyne z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jiným způsobem, než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, který ve výrokové části vyjádří zákaz takového zásahu. Tato podmínka však není splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 viz http://www.nalus.usoud.cz).
Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byla v právním řádu s účinností od 1. července 2004 zakotvena nová úprava stížnosti na průtahy v řízení, na níž nyní navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Právě využití postupu podle uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. srpna 2004, I. ÚS 300/04 ze dne 20. září 2004, III. ÚS 570/04 ze dne 29. září 2004).
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin nelze dovodit, že by stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ust. §174a zákona o soudech a soudcích, v předmětné věci podal.
Protože stěžovatel před podáním ústavní stížnosti uvedeného procesního prostředku ochrany práv před průtahy v řízení podle ust. §174a zákona o soudech a soudcích nevyužil, soudce zpravodaj ústavní stížnost (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Za dané procesní situace Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát nebo samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stejným zákonem byla do právního řádu České republiky zakotvena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Protože nelze rovněž dospět k závěru, že podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp., že by v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 docházelo ke značným průtahům [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2008
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj