ECLI:CZ:US:2008:3.US.725.06.1
sp. zn. III. ÚS 725/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. S. J. a 2. H. P., obou zastoupených Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem AK v Ostravě, Čs. legií 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006 č. j. 10 Co 378/2006-117, takto:
I. V řízení se pokračuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. září 2006, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva zakotveného článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé zároveň citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním.
Usnesením ze dne 16. ledna 2007 přerušil Ústavní soud řízení v této věci do rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovateli podaném dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku.
Usnesením ze dne 29. dubna 2008 č. j. 21 Cdo 1/2007-154, jehož kopii si Ústavní soud vyžádal, bylo řízení o podaném dovolání ukončeno; tím důvod pro klid řízení odpadl. S ohledem na výsledek dovolacího řízení však Ústavní soud není oprávněn se nadále podanou ústavní stížností zabývat. Z kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud zjistil, že kromě obou stěžovatelů podali dovolání ještě další účastníci téhož řízení před obecnými soudy a tímto dovolání napadli rozhodnutí obecných soudů ve stejném rozsahu, v jakém je napadli stěžovatelé ústavní stížností. Byť bylo dovolání obou stěžovatelů Nejvyšším soudem odmítnuto, k dovolání podanému účastníky J. D. a R. P. Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. ledna 2006 č. j. 47 D 760/2004-99 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006 č. j. 10 Co 378/2006-117 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obě rozhodnutí, která stěžovatelé napadli svou ústavní stížností, tak pozbyla platnosti a je na místě, aby ve věci nyní jednal a znovu rozhodl soud prvního stupně. Za daných okolností tak ve věci není dán prostor pro rozhodnutí Ústavního soudu.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 79]. Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
V daném případě tak mají stěžovatelé znovu otevřen prostor pro to, aby se před obecnými soudy domáhali ochrany svých práv. Případná ústavní stížnost může reagovat pouze na situace, kdy jsou vyčerpány skutečně poslední opravné prostředky k ochraně práv, ústavní stížnost je možné podat proti konečnému rozhodnutí ve věci a rozhodnutím nižších instancí, která mu předcházela.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu