ECLI:CZ:US:2008:3.US.732.06.1
sp. zn. III. ÚS 732/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KOVO, akciová společnost, se sídlem Praha 7, Holešovice, U Průhonu 773/12, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2006 č. j. 3 UL 22/2006-7 a proti průtahům v řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 18 Cm 423/95, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které podle jejího názoru porušilo právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení o její žalobě o zaplacení částky 5 098 159,- Kč s příslušenstvím proti žalovaným: 1) Tesla Brno s. p., 2) Tesla Elmi a. s., 3) UTES Brno, družstvo, 4) Mechanika a vakuová technika - Kooperativ Brno a 5) Fondu národního majetku ČR trvá již od roku 1993, kdy podala předmětnou žalobu k tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu v Praze. V roce 1995 byla věc postoupena z důvodu vhodnosti Krajskému obchodnímu soudu v Brně, který je však při projednávání žaloby již delší dobu nečinný. Protože byl v roce 2002 na majetek jednoho ze žalovaných - Tesla Brno, s. p. - v likvidaci prohlášen konkurz, bylo řízení proti tomuto žalovanému přerušeno a označený soud zůstal poté v řízení nečinný i ve vztahu k dalším žalovaným. Protože následně byl prohlášen konkurz i na majetek dalšího ze žalovaných, snažila se stěžovatelka zvrátit dosavadní nepříznivý průběh řízení tak, že vzala svoji žalobu zpět proti všem žalovaným mimo žalovaného ad 5). Z důvodu další nečinnosti označeného soudu podala stěžovatelka na postup tohoto soudu stížnost (dne 1. 6. 2006 k předsedovi Krajského soudu v Brně) s cílem odstranit trvající průtahy řízení a dne 17. 7. 2006 podala stěžovatelka návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb.
S ohledem na skutečnost, že v obou případech nebylo stěžovatelce vyhověno a průtahy v zahájeném řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 18 Cm 423/95 i nadále trvají, žádá stěžovatelka, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajskému soudu v Brně nařídil, aby nepokračoval v průtazích v řízení jím vedeném pod sp. zn. 18 Cm 423/95 a aby v této věci neprodleně jednal.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že dopisem ze dne 25. 6. 2006 místopředseda Krajského soudu v Brně stěžovatelce sdělil, že si před vyřízením její stížnosti vyžádal stanovisko příslušné soudkyně, která jednak odkázala na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání a současně upozornila na skutečnost, že v řízení nelze pokračovat ani proti žalovanému ad 5), neboť ten byl zrušen ze zákona. Rozhodnout o procesním nástupnictví nelze s ohledem na přerušené řízení, v němž není možné provádět žádné úkony.
Dále poukázal místopředseda krajského soudu na "objektivní důvody", které brání rychlejšímu vyřizování napadlé agendy, přičemž závěrem konstatoval, že stížnost proto neshledal důvodnou.
Napadeným usnesením ze dne 2. 8. 2006 č. j. 3 UL 22/2006-7 Vrchní soud v Olomouci zamítl návrh stěžovatelky, aby Krajskému soudu v Brně ve věci sp. zn. 18 Cm 423/95 byla ve vztahu k žalovanému ad 5) určena lhůta k provedení úkonu - rozhodnutí ve věci a to ve lhůtě šesti měsíců.
V odůvodnění rozhodnutí vrchní soud zdůraznil, že podle ustanovení §174a odst. 7 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) bylo nutné zkoumat, zda výklad v řízení aplikovaného ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání byl ze strany Krajského soudu v Brně správný i s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a dospěl k závěru, že stanovisku a postupu soudkyně krajského soudu nelze v tomto ohledu nic vytknout. Proto také nečinnost krajského soudu nelze podle jeho názoru považovat za průtahy v řízení, které by bylo možno "odstraňovat" rozhodnutím na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
III.
Stěžovatelka se v předmětné ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a aby uložil Krajskému soudu v Brně ve věci jím vedené pod sp. zn. 18 C 423/95 nepokračovat v průtazích při vyřizování předmětné věci a ve věci neprodleně jednat a rozhodnout.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, musí vždy zkoumat, zda je ústavní stížnost přípustná.
V dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení před obecnými soudy podřazeny pod pojem "zásah orgánu veřejné moci" [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud chápe tento pojem zpravidla tak, že jde převážně o jednorázový, protiprávní útok tohoto orgánu proti základním právům a svobodám, který v době existujícího zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací činnosti tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z takové skutečnosti musí poté vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jiným způsobem, než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, který ve výrokové části vyjádří zákaz takového zásahu. Tato podmínka však není splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 viz http://nalus.usoud.cz).
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát nebo samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stejným zákonem byla do právního řádu České republiky zakotvena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva zasaženého neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí výše uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován proti státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován proti územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanském soudním řízení takovou žalobou zahájeném. Povinnost vyčerpat před podáním ústavní stížnosti tyto prostředky vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno; v tomto smyslu je zmíněný princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud je nepochybně tímto zákonem ve své činnosti vázán podle článku 88 odst. 2 Ústavy.
Je nutné zdůraznit, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (článek 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by bylo v příslušném řízení zjišťováno, zda k namítaným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatněného ať již v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Takto by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelce by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případu zamítnutí ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost požadující uložení povinnosti Krajskému soudu v Brně nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 18 Cm C 423/95 a v této věci neprodleně jednat a rozhodnout (článek 38 odst. 2 Listiny), je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nadto ze sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2007 (na č. l. 13) a z úředního záznamu ze dne 8. 10. 2007 (č. l. 11) je zjevné, že stěžovatelka již z příslušných ustanovení zákona č. 160/2002 Sb. vycházela, neboť předmětný spis krajského soudu se již od května roku 2007 nachází na Ministerstvu spravedlnosti, úseku pro odškodnění.
Pokud se týká námitky stěžovatelky směřující proti údajně nesprávnému výkladu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání obecnými soudy, k tomu Ústavní soud uvádí, že ve smyslu své platné judikatury výklad tzv. jednoduchého práva je při dodržování ústavně zakotvených principů spravedlivého procesu především věcí obecných soudů, neboť tyto soudy jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ostatně dodržení správnosti výkladu uvedeného zákonného ustanovení bude zkoumáno právě s ohledem na důvodnost tvrzení stěžovatelky o nedůvodných průtazích, resp. v nečinnosti Krajského soudu v Brně v předmětné věci.
Konstatovaná nepřípustnost ústavní stížnosti je tedy založena již změnou dosavadní právní úpravy. Protože nelze rovněž dospět k závěru, že by podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp., že by v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 docházelo ke značným průtahům [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj