ECLI:CZ:US:2008:3.US.806.07.1
sp. zn. III. ÚS 806/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, č.j. 25 Cdo 2471/2006-70, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2006, č.j. 12 Co 254/2005-53, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2004, č.j. 22 C 97/2003-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 22 C 179/2000 a sp. zn. 22 C 97/2003 se podává následující.
Celní úřad Olomouc dodatečnými platebními výměry ze dne 15. 5. 1998, č.j. 2457-1/98, 2457-2/98 a 2457-3/98, stěžovateli doměřil clo ve výši 64.105,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 159.493,- Kč, a tyto nedoplatky stěžovatel uhradil na účet Celního úřadu Olomouc dne 11. 9. 1998. Celní ředitelství v Olomouci rozhodnutími ze dne 31. 7. 1998, č.j. 1-3789-559-98, 1-3789-559-8-1 a 1-3789-559-8-2, odvolání stěžovatele zamítlo. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 1999, č.j. 22 Ca 444/98-23, rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci jakožto nepřezkoumatelná zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení (§250j odst. 2 o.s.ř., v rozhodném znění). Celní ředitelství v Olomouci rozhodnutím ze dne 31. 8. 1999, č.j. 1-3789-559-8-3, zrušilo výše uvedená rozhodnutí Celního úřadu Olomouc podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, (dále jen "zákona č. 337/1992 Sb."), a částky podle těchto rozhodnutí zaplacené byly stěžovateli vráceny dne 17. 11. 1999.
Stěžovatel poté žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 27. 7. 2000 a odvolávající se na ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), uplatnil proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR (v řízení před Ústavním soudem "vedlejšímu účastníku") nárok na náhradu škody, jež mu byla podle jeho názoru způsobena nezákonnými rozhodnutími Celního úřadu Olomouc. Jimi měla vzniknout škoda v celkové výši 96.525,- Kč s příslušenstvím, již stěžovatel specifikoval jakožto "cenu peněz zapůjčených mu k úhradě předmětných nedoplatků".
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 12. 2000, č.j. 22 C 179/2000-69, uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli částku 79.476,- Kč s příslušenstvím, a co do částky 17.049,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 40 Co 153/2001-85, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 24. 6. 1999, č.j. 22 Ca 444/98-23, podle odvolacího soudu vyslovil "hodnotící úsudek nikoliv ve vztahu k nezákonnosti rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci spolu s rozhodnutími celního úřadu, nýbrž dovodil, že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť obsah správního spisu neobsahuje dostačující důkazy pro závěry celních orgánů". Odvolací soud též konstatoval, že "celní řízení nadále pokračuje, o čemž svědčí nově vydaná rozhodnutí celního úřadu, které žalobce opětovně napadl zákonným opravným prostředkem, o němž doposud pravomocně rozhodnuto nebylo", v důsledku čehož uzavřel, že "předchozí rozhodnutí celních orgánů nebyla konečnými rozhodnutími, tato rozhodnutí ani nebyla prohlášena za nezákonná, a proto z těchto rozhodnutí nemohla žalobci vzniknout škoda".
Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku, projednaném podle občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb., rozhodl tak, že je rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č.j. 25 Cdo 593/2003-102, zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné. Podle dovolacího soudu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat "takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje". Ke dni rozhodování odvolacího soudu přitom celní řízení, které pokračovalo po vydání zrušovacího rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 31. 8. 1999, č.j. 1-3789-559-8-3, pravomocně skončeno nebylo.
Zčásti v mezidobí, zčásti poté, nastaly následující skutečnosti.
Celní úřad Olomouc rozhodnutími ze dne 13. 9. 2000, č.j. 1-3936-1/2000, 1-3936-2/2000 a 1-3936-3/2000, stěžovateli opětovně doměřil clo ve výši 64.105,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 159.493,- Kč. Celní ředitelství v Olomouci rozhodnutími ze dne 15. 11. 2000, č.j. 8565/2000-01, 8565-1/2000-01 a 8565-2/2000-01, odvolání stěžovatele proti těmto rozhodnutím Celního úřadu Olomouc zamítlo.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 15. 11. 2000, č.j. 8565/2000-01, 8565-1/2000-01 a 8565-2/2000-01, pro vady řízení [§76 odst. 1 písm. a) a §78 odst. 1 s.ř.s.] znovu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s.ř.s.). Celní ředitelství Olomouc pak rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutí Celního úřadu Olomouc ze dne 13. 9. 2000, č.j. 1-3936-1/2000, 1-3936-2/2000 a 1-3936-3/2000, zrušilo.
Se zřetelem k uvedenému zahájil stěžovatel řízení, do nějž směřuje posuzovaná ústavní stížnost.
Shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, č.j. 40 Co 153/2001-85, totiž stěžovatel napadl dne 22. 7. 2003 žalobou na obnovu řízení, vycházeje z toho, že jsou dány podmínky obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Coby důvod obnovy označil výše zmíněná rozhodnutí vydaná po skončení původního řízení, jmenovitě rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 12. 2004, č.j. 22 C 97/2003-34, (poté, co jeho předchozí vyhovující usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno) žalobu na povolení obnovy řízení zamítl. Dovodil, že rozhodnutí Celního ředitelství v Olomouci ze dne 15. 11. 2000, č.j. 8565/2000-01, 8565-1/2000-01 a 8565-2/2000-01, byla sice rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, zrušena "nikoliv však pro jejich nezákonnost" a správní orgán (Celní ředitelství Olomouc) v dalším řízení v rámci odvolání proti rozhodnutím prvostupňového orgánu pravomocně (rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21) řízení skončil tak, že tato rozhodnutí (Celního úřadu Olomouc ze dne 13. 9. 2000, č.j. 1-3936-1/2000, 1-3936-2/2000 a 1-3936-3/2000) zrušil (jen) "na základě řádného opravného prostředku žalobcem podaném ve správním řízení". Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku uvedených okolností rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, nepředstavují rozhodnutí, která mohou pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. a) o.s.ř].
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 4. 2006, č.j. 12 Co 254/2005-53, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). Odvolací soud dodal, že "příznivější rozhodnutí se nejeví ani pravděpodobným s ohledem na výsledek řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 179/2000, kdy žaloba byla zamítnuta pro předčasnost jejího uplatnění", přičemž "uvedený tehdejší nedostatek naplnění jedné z podmínek dle zákona č. 82/1998 Sb. (podmínky existence konečného rozhodnutí) není skutkovou okolností, která by existovala v době předchozí".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2006, č.j. 25 Cdo 2471/2006-70, dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]. Především konstatoval, že právní posouzení věci, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, se míjí s důvody, jimiž dovolatel přesvědčuje o právním významu rozhodnutí; podle dovolacího soudu totiž "na řešení otázky, již má dovolatel za právně významnou, tedy zda zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je jeho zrušením pro nezákonnost a zda je pro povolení obnovy nezbytné, aby nová správní rozhodnutí byla vydána před pravomocným skončením původního řízení, odvolací soud svůj právní závěr nezaložil". Dovolací soud pak přisvědčil názoru odvolacího soudu, že "příznivější rozhodnutí nelze očekávat již proto, že nebyla splněna podmínka nezákonného rozhodnutí, stanovená v §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy platném znění, neboť celní řízení skončeno není". Připomněl též rozhodnutí Nejvyššího soudu v původním řízení (viz č.j. 25 Cdo 593/2003-102 výše), v němž byl již tento právní názor vysloven.
Podle stěžovatelovy kritiky, vtělené do ústavní stížnosti, byla jeho práva porušena z následujících důvodů.
1/ Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, jsou rozhodnutími způsobilými přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§228 odst. 1 písm. a) o.s.ř], jelikož "se jedná o rozhodnutí, kterými došlo k definitivnímu ukončení celního řízení", přičemž důvodem pro zamítnutí žaloby v původním řízení "byla právě skutečnost, že toto celní řízení není dosud ukončeno a nelze tedy s jistotou zjistit, zda povinnost uhradit celní dluh nakonec nebude uložena".
2/ Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, zrušily označená rozhodnutí pro nezákonnost, neboť "co jiného znamená nepřezkoumatelnost rozhodnutí než jeho nezákonnost, tedy rozpor s těmi ustanoveními právních předpisů, které předepisují jeho náležitosti, zejm. pak náležitosti řádného odůvodnění rozhodnutí".
3/ V řízení o žalobě na obnovu řízení nelze zkoumat, zda bude návrhu v rámci obnoveného řízení vyhověno, ale "pouze pravděpodobnost změny stanoviska příslušného senátu".
4/ Oproti právnímu názoru obsaženému v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 4. 2006, č.j. 12 Co 254/2005-53, nová rozhodnutí ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nemusí "být vydána již v době původního řízení, ale i po jeho pravomocném skončení".
5/ Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci mezi rozhodovací důvody usnesení ze dne 3. 4. 2006, č.j. 12 Co 254/2005-53, navzdory odlišnému závěru Nejvyššího soudu, zařadil tvrzení, že "předmětná správní rozhodnutí nebyla soudem rušena pro nezákonnost a celní řízení nakonec bylo skončeno zrušením rozhodnutí prvostupňového správního orgánu na základě řádného opravného prostředku" a v případě zamítnutí žaloby "pro předčasnost" není "dodatečné naplnění této podmínky skutkovou okolností, která by existovala v době předchozí"; celní řízení přitom rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, již bylo skončeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V kontextu procesním, o nějž v dané věci jde především, platí, že postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to ve vztahu k té podmínce povolení obnovy řízení, jež spočívá v existenci "rozhodnutí", které účastník bez své viny nemohl použít v řízení původním.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především námitka nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Z dosud uvedeného plyne, že se stěžovateli interpretačním problémem stala otázka, zda rozhodnutí Celního úřadu Olomouc ze dne 13. 9. 2000, č.j. 1-3936-1/2000, 1-3936-2/2000 a 1-3936-3/2000, resp. jejich následná zrušení na základě v pořadí druhého rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, byla vydána v rámci původního (pokračujícího) celního řízení po vydání rozhodnutí Celní ředitelství v Olomouci ze dne 31. 8. 1999, č.j. 1-3789-559-8-3, anebo v řízení novém (následném), resp. samostatném.
Pro výsledek řízení však tato otázka určující nebyla.
Rozhodné bylo, jak konstatovaly obecné soudy (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v rozsudku ze dne 18. 9. 2002, č.j. 40 Co 153/2001-85, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2004, č.j. 25 Cdo 593/2003-102) v původním řízení, že o povinnosti stěžovatele "dodatečně zaplatit celní dluh a daň z přidané hodnoty" bude v celním řízení "teprve probíhajícím a dosud pravomocně neskončeném" až posléze rozhodnuto.
Z toho totiž vskutku plyne, že stěžovatel žalobu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (projednávanou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 179/2000) podal předčasně, jelikož v době vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, č.j. 40 Co 153/2001-85, celní řízení nebylo skončeno.
Tuto okolnost vyjádřil odvolací soud mimo jiné tak, že nebyla-li zde konečná rozhodnutí celních orgánů (jelikož celní řízení po zrušení prvotních celních rozhodnutí dále probíhala), nebyla kvalifikovaně rozhodnutí předchozí prohlášena "za nezákonná" a stěžovateli z nich "nemohla vzniknout škoda". Ještě zřetelněji se pak vyslovil soud dovolací, jestliže konstatoval, že za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat rozhodnutí, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje.
Úsudek o podmíněnosti hodnocení rozhodnutí coby nezákonného existencí rozhodnutí konečného byl přitom podpořen i v právní teorii (Kobík, J., Taranda, P.: Náhrada škody způsobené v daňovém řízení, Praha: ASPI, 2006, str. 39).
Pojem "nezákonného rozhodnutí" ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého se za takové pokládá rozhodnutí, jež "bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem", je tedy upraven specificky, a proto nelze spolehlivě dovodit, že výše dovozené výkladové závěry neumožňuje. Rozhodným však je, že téhož - z hlediska (nedostatku) podmínek nároku na náhradu škody - lze přesvědčivěji v dané věci (kdy škoda je tvrzena ve vazbě na samotné dříve uložené plnění) dosíci úsudkem, že dokud zde není rozhodnutí konečné proto, že po zrušení původního rozhodnutí probíhá další stadium řízení (vzhledem k čemuž zde není nového pravomocného rozhodnutí ve věci) není, resp. být nemůže, ani splněna podmínka vzniku finálně konkretizovatelné škody, neboť není jisto, jaké rozhodnutí bude posléze vydáno (nelze vyloučit, že jím bude rozhodnutí obsahově ukládající plnění shodné).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2004, č.j. 25 Cdo 593/2003-102, z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Ca 160/2002, a rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21, vycházet nemohl, neboť v dovolacím řízení je přezkoumáváno pravomocné rozhodnutí (odvolacího soudu), v důsledku čehož se konzervuje jak skutkový stav zjištěný před soudem prvního, resp. druhého stupně, tak právo účinné v době rozhodování odvolacího soudu.
Jelikož stěžovateli nepříznivý výsledek původního řízení před obecnými soudy byl založen na "předčasnosti" žaloby (nebyla zde actio nata), nelze jej samozřejmě zvrátit žalobou na obnovu řízení, nýbrž výlučně podáním nové - "včasné" - žaloby o náhradu škody. Žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který má sloužit ke zhojení nedostatků skutkových zjištění v původním řízení; je-li nesporné, že kritické konečné rozhodnutí (jak bylo shora uvedeno, v rámci věci Celního ředitelství Olomouc ze dne 3. 7. 2003, č.j. 2853/2003-21) v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, č.j. 40 Co 153/2001-85) vydáno nebylo, nemůže logicky tvrzení jeho vydání následného původní skutkový základ řízení jakkoli ovlivnit (v tom smyslu, že by se z "předčasné" žaloby se stala žaloba "včasná"). Obecně sice platí, že posouzení tzv. předběžné otázky soudem lze zvrátit i pozdějším rozhodnutím o ní příslušným orgánem (a potud lze stěžovateli dát za pravdu), musí však jít o otázku, jež je způsobilá skutkového průmětu do původního řízení. Nebylo-li v původním řízení ať již "nezákonného rozhodnutí" nebo "ustavené", resp. "již existující škody", pak tvrzení, že k obojímu došlo později, uplatnitelné v rámci institutu obnovy řízení samozřejmě není.
Připomíná se, že překážka věci pravomocně rozhodnuté v případě zamítnutí žaloby pro předčasnost není dána tehdy, jde-li sice v novém řízení o tutéž věc nebo o stejný nárok (stav) týkající se téhož předmětu řízení, avšak vychází-li uplatnění nároku z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí a které představují odstranění zjištěného důvodu předčasnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2007, případně i starší rozhodnutí uveřejněná pod č. 52/66 a č. 39/88 tamtéž).
Ve shodě s dovolacím soudem (viz usnesení ze dne 25. 10. 2006, č.j. 25 Cdo 2471/2006-70) lze tedy konstatovat, že stěžovatelovy námitky (viz shora pod body 1 - 5), nebyly pro posouzení jeho žaloby na obnovu řízení relevantní; odůvodněně totiž obecné soudy pokládaly za určující okolnost, že žaloba na náhradu škody byla předčasná, a že tento důvod pro její zamítnutí nelze reparovat prostřednictvím procesního instrumentu, který stěžovatel zvolil, tj. obnovy řízení. Samotné zrušení celních rozhodnutí k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody z jejich "nezákonnosti" (ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže v celním řízení nebylo rozhodnuto konečným způsobem, vskutku nepostačovalo. Že částky zaplacené podle prvotních celních rozhodnutí byly po jejich zrušení vráceny, na což stěžovatel argumentačně kladl důraz, je oproti tomu zjevně nerozhodné.
Námitky, o něž stěžovatel opřel ústavní stížnost, tedy neobstojí ani z hlediska procesní správnosti.
Jestliže jejich prostřednictvím stěžovatel fakticky vyjádřil výhradu založenou na názoru o jiném (dle jeho mínění správném) právním posouzení věci, je případné zdůraznit, že spočívá zcela v rovině podústavní, do níž - jak bylo shora vymezeno - Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť není další opravnou instancí v systému obecných soudů. Zde se Ústavní soud nemůže než omezit na závěr, že soudy dosažený výsledek sporu není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy též své právní názory rozumně odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu