ECLI:CZ:US:2008:3.US.823.07.1
sp. zn. III. ÚS 823/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Janem Musilem soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem Podbořany, Masarykovo nám. 14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 9 Co 315/2005-157 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. listopadu 2004 č. j. 14 C 195/2001-131, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2007 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů, která podle jejího názoru porušila její právo na soudní ochranu a řádný proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jakož i článek 1 a článek 90 Ústavy.
Stěžovatelka dále uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 1. 2007 č. j. 21 Cdo 805/2006-178 tak, že je odmítl jako nepřípustné. Předmětné rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka nenapadá, ačkoli od jeho doručení (dne 28. 1. 2007) odvozuje zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy nebyla údajně prokázána existence podmínek platnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla dána dne 4. 9. 2000 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Tvrdí, že k uvedenému termínu podle platné pracovní smlouvy nezastávala funkci správce - technickohospodářský pracovník, takže pokud byla uvedená funkce novým organizačním řádem zrušena, nemohla se stát tato skutečnost důvodem výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2005 č. j. 9 Co 315/2005-157, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 11. 2004 č. j. 14 C 195/2001-131, dovoláním z důvodu nesprávných skutkových zjištění [stěžovatelka nesouhlasila s posouzením existence podmínek platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce].
Protože dovolání stěžovatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nebyl tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud se před posouzením ústavní stížnosti a rozhodnutím o jejím meritu musí vždy zabývat splněním předpokladů a podmínek pro její projednání ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Při posuzování ústavní stížnosti platí, že Ústavní soud je vázán jejím petitem, jímž stěžovatelka identifikuje ta rozhodnutí (v dané věci obecných soudů), která navrhuje zrušit pro jejich tvrzenou protiústavnost. Nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
V poučení o možnosti využít mimořádný opravný prostředek v předmětné věci odvolací soud správně uvedl, že dovolání by bylo přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Jak bylo zjištěno shora, dovolání stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu podala a dovolací soud o něm ještě před podáním ústavní stížnosti rozhodl. Důvodem odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost však nebyly důvody, které závisely na uvážení dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu], jak tvrdí stěžovatelka, ale to, že dovolání směřovalo proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání není přípustné.
K tomu, aby i nepřípustné dovolání bylo ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což se však nestalo. Z citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se totiž podává, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán [§242 odst. 3 věta první o. s. ř.], je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné a zvažovat přípustnost dovolání. V daném případě však stěžovatelka zdůvodnila své dovolání nesouhlasem se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, přičemž stěžejní námitkou je její tvrzení, ostatně uvedené i v ústavní stížnosti, že v době doručení výpovědi nebyla stěžovatelka "zařazena v žádné funkci a zaměstnavatel s ní nedohodl žádný druh práce", kterou však, jak zdůraznil i dovolací soud, uplatňuje až v dovolacím řízení jako novum bez toho, že by toto tvrzení bylo prověřeno v průběhu již pravomocně skončeného řízení.
Dovolací soud tedy odmítl dovolání jako nepřípustné, aniž měl možnost posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí (resp. v něm otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatelka tímto postupem neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.
Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://www.nalus.usoud.cz), které v této souvislosti uvádí, že "podmínka podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatelka zpochybnila pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnila právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá".
Za této procesní situace bylo potřebné 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvního stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích základních práv a svobod a ústavní stížnost odmítl jako opožděnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tedy jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj