ECLI:CZ:US:2008:3.US.825.06.1
sp. zn. III. ÚS 825/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. F., zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem Mrkvičkova 1355, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. srpna 2006 č. j. 26 Cdo 1250/2005-141, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 č. j. 22 Co 441/2004-128 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. května 2004 č. j. 17 C 77/2001-116, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a G. F., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byl porušen článek 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující ochranu rodiny "s důrazem na zvláštní ochranu dětí".
Stěžovatel jinak ve velmi kusém odůvodnění ústavní stížnosti, zejména co se týče ústavněprávní argumentace, jen zcela nekonkrétně odkazuje na článek 32 Listiny a tvrdí, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací a potažmo i soud dovolací v předmětném řízení a zejména při svém rozhodování vůbec nevzaly v úvahu jeho právo na výchovu dítěte, které se realizovalo ve střídavé výchově nezletilého syna. Tato skutková okolnost měla být podle názoru stěžovatele při rozhodování ve věci samé stěžejní, s přihlédnutím k věku syna, kterému bylo v době zahájení řízení 12 let.
Jestliže tedy stěžovatel v době po rozvodu manželství získal jiný byt o velikosti 1+1, jednalo se údajně o byt zcela svou velikostí a polohou nepřiměřený a nevhodný potřebám nezletilého, neboť tento "náhradní byt" se nachází v jiné městské části Prahy, než je dosavadní bydliště a základní škola nezletilého. Tímto způsobem měly soudy vytvořit pro řádně fungující střídavou výchovu nezletilého nerovné podmínky.
II.
Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 77/2001 se zjišťuje, že vedlejší účastnice řízení se žalobou doručenou příslušnému soudu dne 10. 10. 2001 domáhala po změně petitu určení, že "povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění bytové náhrady". V žalobě vedlejší účastnice uvedla, že její manželství s R. F. bylo rozvedeno v roce 2000. V době jejich manželství oba měli ve společném nájmu byt o velikosti 2+1 I. kategorie. Oba účastníci se dohodli tak, že právo společného nájmu předmětného bytu zanikne, přičemž vedlejší účastnice se stane jeho výlučnou nájemkyní. Podstatou soudem schváleného smíru byla dohoda mezi účastníky o tom, že stěžovatel předmětný byt vyklidí a vyklizený předá vedlejší účastnici do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Vedlejší účastnice však tvrdila a dokládala, že v lednu 2001 stěžovatel uzavřel s Městskou částí Praha 4 nájemní smlouvu na dobu neurčitou na byt II. kategorie o velikosti 1+1, s celkovou výměrou cca 47 m2. V tomto bytě však stěžovatel bez vážných příčin nebydlí. Proto vedlejší účastnice navrhovala, aby soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatel je povinen předmětný (dříve společný) byt vyklidit a vyklizený předat vedlejší účastnici do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Na č. l. 22 spisu je založeno sdělení Městské části Praha 4, odboru bytového fondu ze dne 14. 3. 2002, v němž se mimo jiné uvádí, že na základě povolení o rekolaudaci získal stěžovatel v lednu 2001 do svého užívání byt o velkosti 1+1 v majetku obce. Odborem bytového hospodářství však bylo zjištěno, že stěžovatel i nadále má trvalé bydliště v bytě vedlejší účastnice, a že si dále na Městské části Praha 10 podal žádost o náhradní byt (náhradní ubytování) z důvodu rozvodu manželství a střídavé péče o nezletilého syna, přičemž uvedl zcela nepravdivě, že nemá se synem možnost jiného ubytování přesto, že v době podání žádosti měl uzavřenu nájemní smlouvu na byt na Městské části Praha 4, který však neužívá.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 5. 2004 č. j. 17 C 77/2001-116 vyhověl žalobě vedlejší účastnice s tím, že stěžovatel uzavřením nájemní smlouvy v lednu 2001 na dobu neurčitou s Městskou částí Praha 4 na byt o velikosti 1+1 získal jinou možnost bydlení a to v bytě dostatečně velkém (47,37 m2 včetně příslušenství). Protože stěžovatel ještě před nabytím právní moci usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. 13 C 236/2000 o schválení smíru účastníků, kterým se stěžovatel zavázal vyklidit předmětný (dříve společný) byt do 15 dnů od zajištění bytu náhradního, získal jinou možnost bydlení v bytu dostatečně velkém na Městské části Praha 4, neshledal nalézací soud důvod, proč by neměl žalobě vedlejší účastnice vyhovět zejména za situace, kdy nejde svým charakterem o žalobu určovací, ale o žalobu na plnění a tedy nebylo třeba se zabývat "aspekty naléhavosti právního zájmu".
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 11. 2004 č. j. 22 Co 441/2004-128 potvrdil rozsudek soudu nalézacího ve výroku ve věci samé pod bodem I. výroku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud skutkové okolnosti správně posoudil a vyvodil z nich i odpovídající právní závěry, takže je nepochybné, že po schválení smíru mezi účastníky došlo u stěžovatele ke změně poměrů spočívající v tom, že si zajistil "náhradní byt", který je způsobilý vyhovět jeho bytové potřebě. Z tohoto důvodu by byl výkon práva stěžovatele na zajištění bytové náhrady jako podmínky vyklizení bytu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost založil na posouzení otázky, zda je v dané věci odpovídající bytovou náhradou byt, nacházející se v jiné obci (městské části), "když v náhradním bytě a bytě vyklizovaném má být vždy po měsíci realizována střídavá péče o nezletilého".
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 8. 2006 č. j. 26 Cdo 1250/2005-141 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelem formulovaná otázka nemůže mít ve věci zásadní právní význam z toho důvodu, že na jejím řešení dovoláním napadené rozhodnutí nespočívalo. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na právním závěru, že oproti době, kdy bylo rozhodováno o závazku stěžovatele vyklidit předmětný byt za splnění stanovené podmínky, došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku je "výkon práva stěžovatelem v rozporu s dobrými mravy".
Ve vztahu k námitkám stěžovatele dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že v době jeho rozhodování (jakož i rozhodování dovolacího soudu) trvalo stěžovatelovo právo nájmu k bytu v Praze 4 sjednané na dobu neurčitou. Skutkový závěr, že tento byt vyhovuje bytové potřebě stěžovatele, nelze zpochybnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele, že byt v Praze 4 nemůže být odpovídající bytovou náhradou, protože se nachází v jiné městské části. V této souvislosti dovolací soud připomněl, že ve smyslu platné judikatury "rozvedenému manželovi, který nebyl určen nájemcem bytu a který má (dříve společný byt) vyklidit, nepřísluší právo na přiměřený náhradní byt". Jako nepřípadnou označil rovněž dovolací soud námitku stěžovatele, že v řízení nebylo přihlédnuto k tomu, že v době zahájení řízení bylo nezletilému synovi účastníků 12 let, a konstatoval, že rozhodování soudů vycházelo již ze zcela jiné skutkové situace, která byla pro rozhodování podstatná.
III.
Ústavní soud po zhodnocení námitek stěžovatele z hlediska možného dotčení na jeho základních právech a svobodách dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již bylo konstatováno shora, ústavně právní argumentace stěžovatele se omezuje na pouhé tvrzení, že označenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo ve smyslu článku 32 Listiny, zaručující ochranu rodiny "s důrazem na zvláštní ochranu dětí".
Stěžovatelem uplatněná námitka, že soudy při svém rozhodování nezohlednily skutečnost, že stěžovatel má spolu s vedlejší účastnicí ve střídavé výchově v té době nezletilého syna, je otázkou skutkovou, která byla předmětem posouzení ze strany obecných soudů. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že je povinností Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů, které v projednávané věci provedly již soudy obecné jen proto, že tento požadavek opřel o tvrzené porušení práv dítěte, resp. blíže nespecifikované porušení článku 32 Listiny.
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje již standardním způsobem (viz např. sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96 dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). V posuzované věci obecné soudy dostály požadavku uvedenému v ustanovení §132 o. s. ř., neboť hodnotily provedené důkazy podle své úvahy, a to jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Ústavnímu soudu v zásadě tedy nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy pod podmínkou, že tyto soudy respektují ústavní kautely. Nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. zjišťovat, zda posouzení skutkového stavu věci je správné, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl překročit hranice výše vymezené, pokud by zjistil, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy by Ústavnímu soudu příslušelo rovněž v případě, že by takové důkazy sám provedl. Protože soudy při hodnocení důkazů postupovaly způsobem uloženým jim procesním předpisem (občanským soudním řádem), nelze jim vytknout, že by se svým procesním postupem dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Pokud stěžovatel jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nepřihlédly k věku nezletilého syna a jeho potřebám při posouzení vhodnosti a přiměřenosti bytu, k němuž mu v době jejich rozhodování svědčilo právo nájmu, pak je nutné připomenout, že ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí soudu rozhodující skutkový stav věci, který existuje v době (v okamžiku) jeho vyhlášení. Jestliže tedy stěžovatel namítal, že nezletilý ve věku 12 let nemůže bydlet v jiné městské části Prahy, než současně bydlí s vedlejší účastnicí, takže i proto je byt na Praze 4 pro něj nevhodný, nebyla tato námitka v době rozhodování relevantní již proto, že od doby podání žaloby do rozhodnutí soudu nalézacího uplynuly téměř tři roky a skutkové okolnosti zdůrazňované stěžovatelem (nezbytnost návštěvy stejné základní školy nezletilým a jeho mimoškolní aktivity z důvodu střídavé výchovy) se vlivem věku nezletilého změnily.
Další námitky stěžovatele směřující proti usnesení dovolacího soudu lze shrnout tak, že označený soud se prý nezabýval stěžovatelem formulovanou otázkou, kterou považoval za otázku zásadního právního významu, s odůvodněním, že "na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo". Ústavní soud však neshledal v argumentaci dovolacího soudu žádná pochybení. Otázka, uplatněná v dovolání, skutečně nemohla založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud založil svůj rozsudek na právním závěru, že v dané věci došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by nezbytnost zajištění bytové náhrady pro stěžovatele, jako podmínka vyklizení stávajícího bytu, byla v rozporu s dobrými mravy. Pouze a jen k tomuto právnímu závěru by bylo možno směřovat dovolací námitky. Stěžovatelem vymezený právní problém vhodnosti a přiměřenosti "náhradního bytu" neměl žádnou návaznost na právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že by v činnosti a rozhodování soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek protiústavní zásah do práva chráněného článkem 32 Listiny.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu