ECLI:CZ:US:2008:3.US.828.06.2
sp. zn. III. ÚS 828/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., právně zastoupené JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou AK se sídlem Na Příkopech 902, 430 02 Chomutov, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. září 2006 č. j. 3097/SZ/2006, a proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 26. července 2006 č. j. OSV/555/06/Nv/8134/06, za účasti 1) Krajského úřadu Ústeckého kraje a 2) Magistrátu města Mostu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. listopadu 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. září 2006 č. j. 3097/SZ/2006, jakož i rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 26. července 2006 č. j. OSV/555/06/Nv/8134/06, a to pro porušení článku 1 odst. 1 a článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, odst. 4, článku 7 odst. 1 a odst. 2, článku 10 odst. 2, článku 30 odst. 1 a odst. 2 a článku 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 1, článku 8 odst. 1 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále článku 9 až 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ve spojení s článkem 10 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. září 2006 č. j. 3097/SZ/2006 bylo zamítnuto odvolání R. Č. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 26. července 2006 č. j. OSV/555/06/Nv/8134/06, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky ze dne 14. července 2006 o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče s účinností od 1. července 2006.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, ani s rozhodnutím odvolacího správního orgánu a namítá porušení výše uvedených ústavně zaručených práv a svobod, neboť je přesvědčena, že obě rozhodnutí jsou zatížena procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení, jsou zcela nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a v části určující výši příspěvku manžela stěžovatelky na domácnost jsou nulitní pro nedostatek pravomoci k určení výše tohoto příspěvku. Stěžovatelka namítá, že správní orgán prvního stupně za podpory správního orgánu druhého stupně nedoplácí rodině stěžovatelky opakované peněžní dávky sociální péče ve výši minimálně 4 005,- Kč měsíčně, protože na sedm osob namísto zákonem stanovených 20 525,- Kč měsíčně stěžovatelce poskytuje pouze 16 520,- Kč a to i přes to, že sedmá osoba, manžel stěžovatelky, má nárok na dávky a služby sociální péče, protože splňuje podmínky stanovené v ust. §103 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění platném od 27. února 2006 a žije s ní ve společné domácnosti. Stěžovatelka správním orgánům vytýká nesprávný výklad a aplikaci ust. §103 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení ve znění novely tohoto zákona č. 47/2006 Sb. Dále stěžovatelka namítá, že správní orgány se nezabývaly jejími důkazy předloženými dne 26. července 2006 a ve dnech následujících a rovněž před vydáním rozhodnutí jí de facto nebylo umožněno seznámit se s podklady správního spisu, přičemž rozhodnuto bylo již dne 26. července 2006.
III.
Dotazem na Krajský soud v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. září 2006 č. j. 3097/SZ/2006 žalobou ve správním soudnictví, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2006 č. j. 42 Cad 235/2006-30 podle ust. §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta jako nepřípustná z důvodu uvedeného v ust. §68 písm. e) s. ř. s. Uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelka dále napadla dne 26. února 2007 včasnou kasační stížností, o které nebylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto.
Vzhledem k nastolené procesní situaci, kdy v okamžiku podání ústavní stížnosti probíhalo řízení u Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, bylo řízení před Ústavním soudem podle ust. §63 zákona o Ústavním soudu a podle ust. §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu usnesením ze dne 6. června 2007 sp. zn. III. ÚS 828/06 do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přerušeno.
Rozsudkem ze dne 4. září 2008 č. j. 3 Ads 68/2008-80 Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2006 č. j. 42 Cad 235/2006-30 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 114/1988 Sb."). V posuzovaném případě tedy primárně jde o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti žalobkyně o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 482/1991 Sb.") vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny a chráněného čl. 4 Ústavy. Jako takové toto právo nemůže být vyňato z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v ust. §56c písm. a) výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle ust. §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, uvedl Nejvyšší správní soud, je taxativní a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným pod ust. §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze je podřadit ani pod ust. §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na ust. §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností, jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud krajský soud ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. aplikoval na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc neodpovídající právní normu a je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného není zvláštním zákonem [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ust. §56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že nejde o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v ust. §70 písm. a) až f) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval normu, která na ni nedopadá). Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel především ze své judikatury, ve které konstatoval, že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle zákona č. 482/1991 Sb. není vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví. I v nyní projednávané věci správní orgán rozhodoval o žádosti o dávku sociální péče (resp. o nároku stěžovatelky na zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče) podle zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení a zákona č. 482/1991 Sb. Jednalo se tedy o dávku, která patří mezi dávky řešící situaci hmotné nouze.
IV.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak bylo výše uvedeno, rozsudkem ze dne 4. září 2008 č. j. 3 Ads 68/2008-80 Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2006 č. j. 42 Cad 235/2006-30 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Před krajským soudem tedy v současné době probíhá další řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí krajského soudu, případně dále Nejvyššího správního soudu. V případě, že stěžovatelka nebude s rozhodnutími soudů rozhodujících v její právní věci ve správním soudnictví spokojena, nic jí nebude bránit v tom, aby po vyčerpání všech řádných opravných prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, podala při dodržení zákonem stanovených podmínek novou ústavní stížnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost posoudit (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, přičemž za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj