ECLI:CZ:US:2008:3.US.903.07.1
sp. zn. III. ÚS 903/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ING PFCE Zlatý Anděl s.r.o., se sídlem v Praze 2, Jiráskovo nám. 1981/6, zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č.j. 21 Co 536/2006-35, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2006, č.j. 25 C 545/2006-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření ve smyslu §74 odst. 1, §102 o.s.ř. Stěžovatelka obšírně dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvě") a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Soud prvního stupně k návrhu, spojenému s žalobou žalobkyně KANZELSBERGER, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") o určení existence nájemního vztahu k nebytovým prostorám v objektu vlastněném stěžovatelkou, nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost "zdržet se jakýchkoliv zásahů do smluvního užívání" předmětných nebytových prostor, a to "až do doby právní moci rozhodnutí" o podané žalobě. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že na základě listinných důkazů předložených vedlejší účastnicí má potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků za prokázanou; dospěl k závěru, že stěžovatelka dala jednoznačně najevo svůj úmysl nájemní vztah ukončit, a konstatoval, že pokud by využila ujednání čl. XVII. bod 17.4. nájemní smlouvy, opravňující ji předmětné prostory na náklady vedlejší účastnice vyklidit, "došlo by k prakticky nevratnému procesu", který by mohl vést i k "dotčení práv třetích osob (nových nájemců)".
Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.). K odvolacím námitkám dodal, že stěžovatelka "na jedné straně tvrdí, že od předmětné smlouvy odstoupila v souladu s jejím ustanovením, aniž by uvedla jakým, na druhé straně tvrdí, že smlouvu dne 28. 8. 2006 vypověděla, a v závěru svého odvolání tvrdí, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu".
V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá :
1. Předběžné opatření bylo nařízeno "na základě neúplných a zavádějících tvrzení, bez zjištění skutečného stavu věci", pročež jde o situaci tzv. opomenutých důkazů. Vedlejší účastnice nadto dosáhla vydání předběžného opatření "na základě zamlčení několika podstatných skutečností, z nichž objektivně plyne, že k předmětným prostorám nemá užívací právo". Ku podpoře této části argumentace stěžovatelka odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B.V. v. Nizozemsko, stížnost č. 14448/88, a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 398/97 a I. ÚS 413/02.
2. Obecné soudy vycházely z toho, že byla "prokázána" existence nájemního vztahu, ačkoli stěžovatelka tvrdila absolutní neplatnost smlouvy. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o konstatování, že mezi účastníky dochází "k určitým nestandardním krokům", ačkoliv podle stěžovatelky se jedná o "výkon práva smluvní strany v souladu se smlouvou a zákonem".
3. Výrok soudu prvního stupně ukládající stěžovatelce povinnost "zdržet se jakýchkoliv zásahů do smluvního užívání prostor" je "zcela neurčitý, povinnost uložená stěžovatelce je naprosto bezbřehá a nekonkrétní"; předběžné opatření je "natolik široce formulované", že "zbavuje vlastníka předmětných nebytových prostor, tj. stěžovatelku, jakékoliv možnosti jakkoliv zasáhnout na ochranu svého vlastnického práva". Přitom obecné soudy nedocenily, že délka řízení (trvání předběžného opatření) "je do značné míry jednostranně ovlivnitelná vedlejší účastnicí".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl., §102 o.s.ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o.s.ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o.s.ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno (§102 odst. 1, 3 o.s.ř.), musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav. Co do "prokázání", však platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. Nejde však přesto o dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou zde podmínky. Procesní dokazování je možné pouze při jednání, které se však zde nenařizuje" (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde, 2005, s. 132). Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 637/05, když poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné". Je též potřebné, aby v řízení (ve věci) uplatněný nárok nebyl zjevně nedůvodný.
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že vedlejší účastnice okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázala; pak je z hlediska ústavněprávního přezkumu rozhodné, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější; hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - totiž vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není. Za excesivní nelze považovat ani soudem prvního stupně vyjádřený a stěžovatelkou kritizovaný názor, že "z povahy předběžných opatření přitom vyplývá, že nemusí být zjišťovány všechny skutečnosti, které by soud musel zjišťovat při rozhodování ve věci samé".
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečené se podává, že tak je tomu v dané věci.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Podle názoru Ústavního soudu závěry obecných soudů nestojí v rozporu ani s nosnými důvody odkazovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle jehož odst. 33 každá strana sporu musí mít možnost přednést svůj případ soudu a předložit důkazy za podmínek, jež ho podstatně neznevýhodňují oproti protistraně. Řízení o vydání předběžného opatření se stěžovatelkou citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu přímo netýkají; Evropský soud pro lidská práva - aniž by vyloučil aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné řízení - se v rozsudku ze dne 2. 7. 2002 ve věci Markass Car Hire Ltd. v. Kypr, stížnost č. 51591/99, odst. 39, nevyslovil ani proti možnosti vydat prozatímní opatření ex parte.
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že "podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená". Dále je namístě připomenout rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, podle nichž se však rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 60, odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Jestliže výše uvedené zásady Evropský soud pro lidská práva uplatňuje ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, tím spíše tyto závěry platí i pro řízení o vydání předběžného opatření, kde se specificky prosazuje požadavek na rychlost rozhodování (srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2002 ve věci Markass Car Hire Ltd. v. Kypr, stížnost č. 51591/99, odst. 39).
Námitka porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (jakož i čl. 26 odst. 1 Listiny) pak nemůže obstát, je-li zde stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází za zákonem stanovených podmínek, jež tím vyloučeno není (srov. kupř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).
Ostatně není k přehlédnutí, že se stěžovatelka zpochybněním existence nájemního vztahu a současným tvrzením o "výkonu práva smluvní strany v souladu se smlouvou a zákonem" staví do pozice vnitřního argumentačního rozporu; kdyby předmětná smlouva byla neplatná, o "výkon práva smluvní strany" by jít nemohlo. Odvolací soud výstižně poukázal na to, že stěžovatelka tvrdí současně skončení nájemního vztahu danou výpovědí, odstoupení od nájemní smlouvy, jakož i její absolutní neplatnost.
Námitka "jednostrannou ovlivnitelností" délky řízení (vedlejší účastnicí) je pak nepřípadná zcela zjevně.
Uvedeným je podepřen výše předznačený úsudek, že se stěžovatelce porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení její ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu